Milí krajané!

Dny v Goldbachu (7. a 8. července 1973) jsou za námi.

Všichni, kdo jsme tam byli, musíme přiznat, že to bylo vydařené setkání našich krajanů z farnosti Horní Slavkov (Schlaggenwald). Byly to zase nádherné dny. A když říkám dny, nezapírám, že se malá skupinka z nás sešla už v pátek večer a těšila se na sobotu a neděli. Tak mnohého milého přítele a známého jsme po dlouhém odloučení znovu spatřili.

Setkání našich krajanů v obou dnech bylo úspěchem pro všechny, kdo se ho zúčastnili. Jako vždy při takových příležitostech se projevilo překvapení a radost nad dávno neviděným krajanem. Dlouhé podávání rukou nebo objetí vyjadřovaly radost ze shledání.

Je s podivem, že po 27 letech od vyhnání z rodného bydliště jsou svazky s domovem a jeho bývalými obyvateli stále tak silné, navzdory tomu, co hlásají některé organizace, totiž že začlenění vyhnanců je dokonáno. Po hmotné stránce na tom možná něco je. Ale ideologicky to tato setkání pokaždé vyvracejí. Dokud bude existovat naše generace, tak dlouho v nás bude žít myšlenka na domov. Jen docela málo lidí se k tomuto společenství už nehlásí – ať už proto, že rezignovali, nebo že jsou ochotni schvalovat bezpráví, totiž bezpráví vyhnání. Ale dokud žijeme ve svobodném demokratickém systému, můžeme se scházet kdy, kde a jak se nám zlíbí.

Kéž nikdy nenastanou takové poměry, jaké jsou nám předváděny ve východní části naší vlasti, neboť tam neexistují setkání krajanů v podobě, v jaké je pořádáme my.

Do Goldbachu se sjelo asi 500 krajanů. Hned při vstupu do sálu nás z pódia pozdravil obraz kostela sv. Jiří, kdysi namalovaný Eugenem Rottem. Při pohledu na to krásné vzpomínkové dílo se člověk hned cítil jako doma. Pak nás obklopilo hučení a šumění mnoha hlasů a člověk nechal těkat očima, aby zahlédl dobrého známého. Když se to podařilo, následovalo mávání a volání, dokud si lidé nepadli do náruče. Trvalo poměrně dlouho, než jsme pozdravili všechny krajany.

Bohužel je třeba říci, že tak nejedna milá tvář už nebyla přítomna. Naši starší krajané po sobě zanechali velkou mezeru – uveřejněný snímek to ukazuje zcela zřetelně, a nejeden se od nás navždy odloučil.

Sobotní večer byl zahájen dvěma pořádnými egerlandskými pochody. Po přivítání vydavatelem HB pronesl krajan Josef Gareis z Dachau krátký proslov a předal starostovi Goldbachu rytinu s vyobrazením města Dachau – neboť na naše setkání přijel s 87 členy egerlandské Gmoi (krajanského spolku).

Po slovech díků od starosty Goldbachu promluvil ještě několik slov Gmoivüastäiha (předseda spolku) Brandner z Goldbachu. Ale pak už naše krajany nebylo možné udržet na uzdě, jak se u nás říkávalo. Následujícím vystupujícím egerlandským umělcům se za jejich krásná vystoupení bohužel dostalo málo pozornosti. Prostě si měli lidé příliš mnoho co vyprávět a čas, kdy byli spolu, byl vskutku krátký. Zato egerlandská kapela z Dachau vyhrávala zvesela.

věta pokračuje na dalším listu ⟶