⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Naše rodné městečko Horní Slavkov ostatně už stejně neexistuje. Těch pár domů, co tam ještě stojí, jen stěží dovoluje představit si, jaká svérázná útulnost v tomto městečku kdysi panovala.

Bylo to tak, že se lidé znali od dětství. Zdravili se veselým „dobré jitro" a přáli si „dobrou noc"! Kamarádské „servus" létalo sem a tam a „mám tu čest" se zkracovalo na „d'Ehre". Většina lidí ale měla na rtech spíš důvěrné „pozdrav pánbůh". Potkávali se všude – na náměstí a v ulicích, u kašny, u Röijakasten a v uličkách, nebo přede dveřmi domu, cestou do práce brzy ráno do porcelánky v Zeche, nebo po směně stinnou novou cestou domů.

Dopoledne kolem jedenácté se rozjel rachot, protože dolů Fabrikstraße k továrně se řítila spousta malých vozíků s obědem pro porcelánkáře. Nosičky jídla si přitom měly co povídat o tom, co se dnes vaří – jestli lívance, nebo bramborové knedlíky.

Jako děti se scházely cestou do školy a hned se do sebe pustily. Pro kluky byla důležitým místem srazu Broutbänk za radnicí, kde se hrálo „uonradln" s barevnými kuličkami, pro holky zase Tschekerlöchla, kde se hrálo na fazole.

Podvečerní procházka po náměstí, od Putzecku až k Heinzelschusterovi, byla mezi mladými lidmi velmi oblíbená. Když se mladí lidé díky opakovaným setkáním na chodníku poznali, přišel na řadu Galgenberg, kde si zamilované páry rády povídaly. Se štěstím v očích se přitom dívaly dolů na kvetoucí městečko.

Malý svět mladých lidí.

I na májovou pobožnost lidé rádi chodili do našeho krásného farního kostela. Poté se zalévaly hroby s kvetoucími maceškami, voda se musela nosit od Kugelhofu. Fronta se tam tvořila jako u svatého pramene.

Kolem dokola se rozkládaly louky a pole, takže se lidé potkávali i při práci.

Jedno pozdravení stíhalo druhé a mezi malými i velkými hospodáři panoval čilý zájem – jestli se otelila kráva, okotila koza, jestli byly zasazeny brambory a zasetý oves.

K tomu si každý přál pěkné počasí. Stačilo, kdyby pršelo jen v noci.

Na náměstí ale naštěstí byla jedna obchodnice, která pro město i venkov sestavovala nejspolehlivější předpověď počasí. Když stála ve dveřích svého krámku, ptali se jí: „Tak paní Völklová, jaké bude v neděli počasí?" – „Ojoj, ojoj, špatné, špatné. Kuří oko mě trhá jako pominuté – v neděli bude pršet!" Předpověď počasí přes vlny éteru tenkrát ještě neexistovala, ale kuří oko paní Völklové ukazovalo vždycky správně.

Malé krámky v Horním Slavkově byly také oblíbeným místem setkávání hospodyň. Zatímco se odvažovala mouka a cukr, byl čas na otázku: „Tak co, holka, jak to teď všechno jde?" Jako dítě jsem nechápala, proč všechny matky oslovují jedna druhou „holka". V těchhle krámcích se dalo koupit prostě všechno. I když samozřejmě ne tolik, co v dnešních moderních supermarketech. Šetřilo se. Peníze byly vzácné a musely se pár, než se utratily, ještě otočit. Přesto matka při každém nákupu dostala od obchodnice darem malý pytlíček bonbonů. Doma se pak poctivě dělil se sourozenci.

Snímky z dřívějších setkání Slavkovanů

věta pokračuje na dalším listu ⟶