Byla to opravdová radost, jak to bouchlo a víčko odletělo z plechovky. Teď jsme si velikonoční střílení zase zachránili. Při tomto pumpování se ale muselo dávat pozor, aby se v plechovce vzniklý karbidový plyn nestal příliš silným, protože pak nedošlo k žádné ráně, ale k ústí otvoru vyšlehl plamen, a nedáte-li pozor, mohli jste si při tom pěkně popálit prsty. Ale nikdy nedošlo ke zranění. Byli jsme už zkušení.

Když jsme toto pumpování úspěšně prováděli s našimi půl- až jednokilovými plechovkami, chtěli jsme to zkusit i s většími plechovkami a slyšet mohutnější rány. Najít vhodnou plechovku nebylo tehdy vůbec snadné. Těch pár plechovek od maggiho kostek v domácnostech hospodyně střežily jako oko v hlavě. Uchovávaly v nich všechno možné, jen ne maggi. A plechovky od barev také nebyly, protože co se tehdy vlastně malovalo.

Jednoho kamaráda, rovněž nadšeného pro pumpování, jsme my chlapci obdělávali tak dlouho, až nemohl jinak, a jednoduše ukradl matčinu tak pečlivě střeženou pěti- nebo desetikilovou plechovku od maggiho kostek. Ještě dnes vidím tu plechovku, jak se skvěla na příborníku ve svém žlutém a červeném lesku. Mnoho let tam měla čestné místo. Nyní jsme s touto plechovkou vyrazili. Ale tady už nepomohly sliny, tady musela přijít na řadu láhev s vodou. Nebylo nám úplně jedno, když jsme to monstrum plechovky poprvé naplnili karbidem a přilili k tomu pořádnou dávku vody. Neměli jsme totiž tušení, kolik plynu je zapotřebí, aby vznikla pořádná rána. Nakonec se ten nejodvážnější odvážil zapálit náš nový přírůstek. Plechovku jsme vzepřeli mezi dva kameny a ten, kdo zapaloval, na ni ještě postavil nohu. Pak přiložil — přeci jen trochu bázlivě — zápalku z boku k otvoru v plechovce. Ale ani se k tomu nedostal, protože se ozvala ohlušující rána a víčko plechovky odletělo velkým obloukem do terénu Zvonového vrchu směrem k faře. Ještě dnes vidím, jak náš „střelmistr" udělal skok do vzduchu a nám na okamžik zůstalo srdce stát. Ale pak propukl jásot nad tímto prvním povedeným úspěchem a začalo se s tou věcí střílet, že to byla opravdová radost pro všechny.

Mezitím se sešlo i pár dospělých, kteří nešetřili povzbuzujícím voláním. Protože jsme tušili, že tato plechovka nemůže mít dlouhé trvání, rádi bychom měli náhradu. Takové monstrum plechovky se ale nedalo tak snadno sehnat.

Kdo ví, co našeho kolegu ještě čekalo, když se doma přišlo na jeho provinění. Tak přišel brzy i konec plechovky. Při jednom zapalování vypustila duši. Zřejmě jsme příliš dlouho poslouchali zvuk v útrobách plechovky; vždycky jsme naslouchali, jestli se karbid uvnitř plechovky pořádně pere s vodou, a byl to podivný bublavý zvuk. Asi se vytvořilo trochu příliš mnoho páry, protože když se plamen zápalky přiblížil k otvoru, ozvala se tlumená rána a z naší plechovky se z boku vyvalil bílý obláček dýmu. Šev už nekladl žádný odpor. Tak jsme trochu smutně střílení ukončili.

Nevzpomínám si, že bychom později ještě jednou byli tak nadšeně dychtiví po pumpování. Ani naše obyvatelstvo tehdy toto pumpování neleželo v žaludku, necítilo se rušeno ve svém klidu. Byla to prostě útulná doba doma a kdo by na ni nerad vzpomínal.

Br—

věta pokračuje na dalším listu ⟶