Myšlenky k 4. březnu
4. březen není jen dnem, kdy vzpomínáme mrtvých roku 1919, ale je i dnem, který nám mnoho dává i pro přítomnost a budoucnost. Čtyřiapadesát mrtvých a několik set raněných a zraněných, kteří 4. března 1919 padli pod kulkami československého vojska, byli prvními oběťmi myšlenky, jež právě dnes zachvátila celý svět: práva na sebeurčení.
V souvislosti s jednáními s Prahou o normalizaci německo-československých vztahů se často mluví o tom, že Mnichovská dohoda z 29. září 1938 vznikla nespravedlivě, a proto už neplatí. S pojmem „nespravedlivý" bychom měli zacházet opatrněji, neboť takové morální hodnocení smlouvy je přinejmenším velmi relativní a jednostranné. Když my sudetští Němci mluvíme o historické nespravedlnosti, máme na mysli především násilné začlenění naší vlasti do Československé republiky, vyhlášené 28. října 1918. Deset měsíců předtím vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson svých čtrnáct bodů pro budování lepšího světa po skončení první světové války. Mezi nimi byl i ten, který říká, že každý národ a každá národní skupina si může sama určit svůj osud. Vůdcové české emigrace na Západě, Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, se s odvoláním na právo na sebeurčení domáhali zřízení vlastního československého státu. Uzavřeli se zástupci Slováků žijících v Americe v Pittsburghu smlouvu, podle níž měli Češi a Slováci společně vytvořit vlastní stát, v němž byla Slovákům přislíbena plná autonomie. Dvacet let museli čekat, než byl tento slib splněn — a i to jen pod silným tlakem zvenčí.
Němci z Čech a Moravy-Slezska se díky staletému příslušenství k vídeňské císařské koruně cítili být občany podunajské monarchie a chtěli i po násilném obsazení své vlasti českým vojskem zůstat u Rakouska. Nešlo o zájem jediné politické strany, nýbrž všech, a tedy celé národní skupiny. Dne 6. října 1918 přijali všichni němečtí poslanci rakouské říšské rady usnesení, v němž se konstatovalo: „Uznáváme právo na sebeurčení slovanských a románských národů Rakouska a nárokujeme totéž právo pro německý lid v Rakousku. Jsme ochotni s představiteli českého a jihoslovanského národa na tomto základě jednat o přeměně Rakouska ve federaci svobodných národních společenství. Odmítnou-li zástupci slovanského národa toto jednání, prohlašujeme, že se německý lid Rakouska všemi prostředky postaví proti tomu, aby o jeho státoprávním postavení nebo o postavení kterékoli jeho části bylo rozhodováno přes jeho hlavu státní mocí nebo mečem cizího dobyvatele. Proti každému takovému pokusu bude německý lid v Rakousku hájit své neomezené právo na sebeurčení všemi prostředky."
Gedanken zum 4. März
Der 4. März ist nicht nur ein Tag, an dem wir der Toten des Jahres 1919 gedenken, sondern der uns auch viel für die Gegenwart und Zukunft gibt. Die 54 Toten und mehrere Hundert Verletzte und Verwundete, die am 4. März 1919 unter den Kugeln des tschechischen Militärs zusammenbrachen, waren die ersten Opfer einer Idee, die gerade heute die ganze Welt erfaßt hat: Das Recht auf Selbstbestimmung.
Im Zusammenhang mit den Verhandlungen mit Prag über die Normalisierung der deutsch-tschechoslowakischen Beziehungen wird vielfach davon gesprochen, daß das Münchener Abkommen vom 29. September 1938 ungerecht zustande gekommen und daher nicht mehr gültig sei. Man sollte mit dem Begriff „ungerecht" vorsichtiger umgehen, denn eine solche moralische Wertung eines Vertrages ist zumindest höchst relativ und einseitig. Wenn wir Sudetendeutschen von historischer Ungerechtigkeit sprechen, dann meinen wir in erster Linie die zwangsweise Eingliederung unserer Heimat in die am 28. Oktober 1918 ausgerufene Tschechoslowakische Republik. Zehn Monate zuvor hatte der amerikanische Präsident Woodrow Wilson seine vierzehn Punkte für den Aufbau einer besseren Welt nach Beendigung des ersten Weltkrieges verkündet. Darunter befand sich auch jener, der besagt, daß jedes Volk und jede Volksgruppe ihr Schicksal selbst bestimmen kann. Die Führer der tschechischen Emigration im Westen, Thomas Masaryk und Edvard Beneš, forderten unter Berufung auf das Selbstbestimmungsrecht die Errichtung eines eigenen tschechoslowakischen Staates. Sie hatten mit den Vertretern der in Amerika lebenden Slowaken in Pittsburg einen Vertrag geschlossen, demzufolge Tschechen und Slowaken gemeinsam einen eigenen Staat bilden sollten, in dem den Slowaken die volle Autonomie zugesprochen wurde. Zwanzig Jahre mußten diese warten, bis dieses Versprechen — und dies auch nur unter starkem Druck von außen — erfüllt wurde.
Die Deutschen Böhmens und Mähren-Schlesiens fühlten sich aufgrund ihrer jahrhundertelangen Zugehörigkeit zur Wiener Kaiserkrone als Bürger der Donaumonarchie, und sie wollten auch nach der gewaltsamen Besetzung ihrer Heimat durch das tschechische Militär weiter bei Österreich bleiben. Es war dies nicht das Anliegen einer einzigen politischen Partei, sondern aller und damit der gesamten Volksgruppe. Am 6. Oktober 1918 faßten alle deutschen Abgeordneten des österreichischen Reichsrates eine Entschließung, in der festgestellt wurde: „Wir erkennen das Selbstbestimmungsrecht der slawischen und romanischen Nationen Österreichs an und nehmen das gleiche Recht für das deutsche Volk in Österreich in Anspruch. Wir sind bereit, mit den Vertretern des tschechischen und des südslawischen Volkes auf dieser Grundlage über die Umwandlung Österreichs in eine Föderation freier nationaler Gemeinwesen zu verhandeln. Lehnen die Vertreter der slawischen Nation diese Verhandlung ab, so erklären wir, daß sich das deutsche Volk Österreichs mit allen Mitteln dagegen wehren wird, daß seine staatsrechtliche Stellung oder diejenige eines seiner Teile über seinen Kopf hinweg durch die Staatsgewalt oder das Schwert eines fremden Eroberers bestimmt wird. Jedem solchen Versuch gegenüber wird das deutsche
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.