Pověsti rodného kraje: Zámek na Krudumu

Sebral Johann Hahn

Pověsti rodného kraje

Zámek na Krudumu

Na hřbetu Krudumu, tam, kde ještě před několika lety stávala poplachová tyč, stál v pradávných dobách mohutný zámek, který král kdysi daroval statečnému hraběti. Ten měl jediného syna, jemuž jednou zamýšlel zanechat všechno své jmění a majetek. Ale nebesa rozhodla jinak. Mladý hrabě se totiž dostal do sporu se synem falknovského hraběte, v němž tento posledně jmenovaný byl mladým krudumským hrabětem zabit.

Aby čin odčinil, vydal se vrah jako poutník do Říma a tam na svatém místě zbavil svou duši velké viny. S lehčím srdcem, než s jakým přišel, opustil věčné město a na zpáteční cestě dorazil bez zvláštních příhod až do Plané. Když ale procházel velkým lesem, narazil na tlupu lupičů, kteří s sebou vlekli hlasitě naříkající dívku. Mladý hrabě se dlouho nerozmýšlel a se svými zbrojnoši se do lotrů pustil tak statečně, že jedni utekli a druzí zůstali na bojišti jako mrtví nebo ranění. Poté, co zajatkyni zbavil pout, se zeptal: „Kdo jste, abych vás mohl dopravit domů?" „Jsem dcera falknovského hraběte," odpověděla dívka.

Byla to podivná hříčka osudu, že mladý rytíř vysvobodil z rukou lupičů dceru muže, jemuž sám způsobil tolik utrpení. A protože měl dojem, že jej dívka poznala, řekl, aby zakryl své pohnutí: „Byl jsem dlouhou dobu vzdálen od domova, mnohé se mezitím mohlo přihodit. Povězte mi, víte-li o tom, jak se daří mému otci!"

„Čeká vás zlá zpráva," odvětila dívka. A ačkoli na ni hrabě naléhal dalšími otázkami, víc mu neřekla. Rytíř doprovodil slečnu až do Falknova, tam se rychle rozloučil a spěchal ke své rodné hoře. „Kde je můj otec?", zněla první otázka, kterou s temnou předtuchou položil svým sluhům. Ti ale stáli se sklopenou hlavou a mlčeli. Nakonec předstoupil starý kastelán a řekl: „Pane, již posmé vyšlo slunce nad hory od té doby, co jsme vašeho otce uložili do krypty kostela." Hluboce otřesen nemohl mladý hrabě dlouho promluvit. Pak se zeptal, co jeho čilého otce tak rychle strhlo do hrobu. Ale ani správce hradu, ani sluhové mu nedali uspokojivou odpověď, a proto žádal, aby byl dovezen do krypty. Nechtěli ho pustit do kostela, ale když tam zvedli víko stříbrné rakve, bylo tělo celé zčernalé – hrabě totiž nepadl v žádné rozepři ani nebyl zachvácen nemocí, nýbrž byl jeho život ukončen jedem. Tu se v mladém hraběti zlomila životní síla. Nechtěl již déle prodlévat na místě, kde zažil tolik bolesti. Nechal veškeré zlato, stříbro a klenoty uložit do rozlehlého sklepení zámku, poté nechal uspořádat hostinu, a když byli všichni opilí vínem, hrabě zamkl brány a zámek zapálil. Nejen ten však lehl popelem – plamenům padly za oběť i okolní lesy a sousední vesnice. Ta se proměnila v pustinu a i po svém znovuvybudování ještě dlouho nesla jméno „Wüstling" (Pustina). Hrabě sám ale zmizel navždy.