Ve stáří!
Od A. Neidhartové
Po delší odmlce se chci opět ohlásit malým příspěvkem do Heimatbriefu.
Léta letí jako voda a čas se nezastaví.
Naše ročníky už dnes patří k „starým". — Množství úmrtních oznámení v Heimatbriefu je otřesné. S naší generací umírá i pořádný kus domova.
To, co jsme sami zažili nebo co jsme se dozvěděli od svých prarodičů, je pro mladé lidi už cizí. Nemají už žádnou představu o tom, jak to kdysi doma vypadalo.
Kdo se ještě dokáže vžít do doby, kdy nebyla elektřina a večer stávala na stole petrolejka? S elektrickým světlem začala nová éra.
Jestli se tím ve světě opravdu vyjasnilo, nechme stranou. Vždyť na nás dolehly dvě světové války a to zlé, hrozné vysídlení. Přesto se přes všechno to velké utrpení a hořký osud tolik krajanů dožívá požehnaného věku. Svědčí o tom vysoká výročí narozenin uváděná v Heimatbriefu. — Nejedna usměvavá tvář starého člověka i v osmdesáti letech ukazuje velkou svěžest.
Nyní i pro naši generaci nastal zasloužený odpočinek. — Díky všem technickým vymoženostem skončilo i pro nás dřívější dřina. — Kdo dnes ještě pere prádlo na staromódním valchovém stroji? — I ten musel ustoupit moderní pračce.
Zase jsou tu krásné, pohodlné byty a životní úroveň se příjemně zvedla.
Naše děti si samy založily rodiny a vnoučata přinášejí radost do života svých prarodičů.
Téměř všechny mladé rodiny mají k dispozici auto, a tak jsou občas vzati na výlet i rodiče. Při jednom takovém rodinném výletě se sešly dvě bývalé sousedky. V živém hovoru se rozvinul následující dialog:
„Náš syn i dcera si postavili každý dům."
„To my taky — a bankovní konto."
„Auto má každý." — „My taky — my taky."
„A zařízeno mají — nejmoderněji."
„My taky — my taky!" — „Ústřední topení, pračku, mrazák!"
„No a co myslíš — my taky, my taky" —
„Dvoje rádio — a gramofon —
— i stereo" — „My taky — my taky."
„Ano — a barevnou televizi!!" — „Ježíšmarjá, my taky, my taky — takovou tu bednu…"
Aby konečně přerušila to vzájemné přetahování se svým majetkem, přišla jedna z dobrých paní s jiným tématem:
„Dneska večer dávají Komödienstadel." —
Sousedka se ale nedala zastavit —
„Ano, ano" — „My taky — my tááákyyy!"
Nakonec chci zakončit básní, kterou jsem kdesi četla — o
Das Altsein!
Von A. Neidhart
Nach einer längeren Schreibpause möchte ich mich wieder einmal mit einem kleinen Beitrag im Heimatbrief melden.
Die Jahre vergehen wie im Fluge und die Zeit bleibt nicht stehen.
Nun gehören unsere Jahrgänge bereits zu den „Alten". — Die vielen Todesanzeigen im Heimatbrief sind erschütternd. Mit unserer Generation stirbt wohl ein guter Teil Heimat aus.
Was wir selbst erlebten oder von unseren Großeltern überliefert bekamen, ist für die jungen Leute bereits fremd geworden. Sie haben keine Vorstellung mehr davon, wie es früher einst daheim gewesen ist.
Wer kann sich noch in eine Zeit zurückversetzen, wo es noch keine Elektrizität gab, und am Abend die Petroleumlampe am Tisch stand. Mit diesem elektrischen Licht brach ein neues Zeitalter an.
Ob es damit heller wurde in der Welt, bleibe dahingestellt. Denn zwei Weltkriege und die schlimme, furchtbare Aussiedlung brach über uns herein. Doch trotz diesen großen Leides und bitteren Schicksals erreichen soviele Landsleute ein gesegnetes Alter. Davon zeugen die hohen Geburtstage im Heimatbrief. — Manch lächelndes Altengesicht zeigt noch mit den achtziger Jahren große Rüstigkeit.
Nun ist für unsere Generation der Feierabend angebrochen. — Dank aller technischen Hilfsmittel ist auch für uns die Plagerei zu Ende gegangen. — Wer wohl wäscht heutzutage noch die Wäsche mit der veralteten Wäscherumpel? — Auch dieses Instrument mußte der modernen Waschmaschine weichen.
Es gibt wieder schöne, bequeme Wohnungen, und der Lebensstandard hat sich in angenehmer Weise gehoben.
Unsere Kinder haben selbst eigene Familien gegründet und die Enkelkinder bringen Freude in das Leben ihrer Großeltern.
Beinahe allen jungen Familien steht ein Auto zur Verfügung und so werden auch die Eltern von Zeit zu Zeit mitgenommen. Bei so einem Familienausflug kamen einmal zwei ehemalige Nachbarinnen zusammen. Im eifrigen Gespräch entspann sich folgender Dialog:
„Unser Sohn und auch die Tochter haben jeder ein Haus gebaut."
„Mir fei aa — an Bankaloo."
„Ein Auto hat jeder." — „Mir aa — Mir aa."
— „Und ang'richt san sa — af's Modernsta".
„Mir aa — mir aa!" — „Zentralheizung, Waschmaschien, Kühltruha!"
„Nu wos denkst'n — mir aaa, mir aaa" —
„Zwa Radio — und an Plattenspieler —
— an Sterio" — „Mir aa — mir aa."
„Ja — und an Farbfernseher!!" — „Jassas mir aa, mir aa — Su'ran Klotzkasten . . ."
Um nun beim Überbieten des gegenseitigen Besitzes auf ein anderes Gesprächsthema zu kommen, lenkte eine der guten Frauen ein:
„Heint åbnd kimmt der Komödienstadel." —
Doch die Nachbarin war nicht zu bremsen —
„Ja, Ja" — „Mir aaa — mir aaaaa!"
Nun will ich mit einem Gedicht schließen, das ich irgendwo gelesen habe —
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.