⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pro tentokrát to musí stačit, i při nejlepší vůli mě už nic víc nenapadá. Jsou mezi námi Slavkováky a v celé té naší farnosti jistě mnozí chytřejší než já, kteří byli doma déle a vědí víc. Co kdyby se ti taky jednou trochu snažili, nemusí to být přece pořád titíž.

Přeji vám všem ještě pěkné velikonoční svátky, váš Steinwasser Albin

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jak to doma vypadá

Před nějakou dobou navštívili naši domovinu krajané a trochu si prohlédli okolí. Pořídili několik fotografií a některé z nich mi poskytli k otištění v H. Snímky nám dávají nahlédnout, jak rychle zkáza v domovině postupuje. Jak je člověku u srdce, když po letech najde svůj rodný dům v takovém stavu, jaký je vidět na tomto snímku, dokáže posoudit jen ten, koho se to týká. Přiložená fotografie nám byla zaslána a ukazuje trosky kdysi honosné budovy hostince „Hubl" v Poschitzau. Jen několik zbytků zdiva ještě svědčí o někdejší útulné hospodě. Nejeden čtenář H. B. tam prostrávil v příjemném hovoru pěkné chvíle. Malý sál, vybavený jevištěm, mnohdy sotva stačil pojmout návštěvníky, když poschitzauští ochotníci hráli veselohru nebo když o poutní slavnosti hrála muzika k tanci. Nejeden Slavkovák se v neděli odpoledne vypravil k „Hublovi" do Poschitzau a nechal si chutnat půllitr ze sudu — ale bylo jich vždycky víc než jeden. Cestou domů ho nerušil žádný pach benzinu, protože po této cestě sotva kdy stačil držet krok i jezdec na koni. Trochu se dalo i zapotácet. Nikomu to nevadilo. I když to nebyla — v hospodářském smyslu — nijak dobrá doba, o to bylo útulněji. Nikdo neměl mnoho, ale přesto bylo víc spokojenosti.

Už to nebude trvat dlouho a nebudou žádní němečtí vyhnanci a uprchlíci. Nikdo už nebude obviňovat z toho, že ve 20. století byly vyhlazovány celé národy. Nyní chceme doufat, že svým potomkům dokážeme vytvořit lepší a spokojenější dobu. Nebudou už v budoucnu tak drsně konfrontováni s cizími vetřelci — snad — jako jsme to museli pociťovat my v letech 1918 až 1938 a poté. Ale lidé, kteří byli vybráni místo nás k osídlení našeho někdejšího životního prostoru, nejsou k závidění. Vždyť se jim ani za 28 let nepodařilo dosáhnout uspořádané výstavby. Pozorovat lze pravý opak. Snímky nám to ukazují. Vzpomínám si na výrok, který pronesl jeden mladý Čech, když jsem musel nedobrovolně pobýt na hradě v Lokti. Řekl tehdy: „Stromy nerostou do nebe. Teď vás od nás vyháníme, ale brzy si budeme přát jít za vámi, jenže dobrovolně, a to nám nedovolí." Snad si na toho Čecha ještě někdo, kdo byl přítomen, vzpomene. Jak měl pravdu. Často na něj myslím. Velmi přispěl k tomu, aby náš tehdejší úděl byl snesitelnější. Kdyby se otevřely hranice na východě, začalo by nové stěhování národů z východu na západ. Z rozhovorů s lidmi žijícími za našimi východními hranicemi lze stále znovu slyšet, jak rádi by přišli k nám nebo na západ.

Jistě, ani zde nám nic nedávají zadarmo. Ale přesto jsme svobodní lidé. Nikomu není cesta zavřená, ať se chce vydat kamkoli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶