Jak to bývalo doma

Doufám, že jste všichni dobře vklouzli do nového roku a že se vám vyplní všechna přání. Na začátku roku si člověk vždycky dělá myšlenky. Co to přinese? Dobré i zlé, musíme brát, jak to přijde, a náš Pán Bůh na nás nenaloží víc, než uneseme. I když si člověk občas myslí, že už to dál nejde – ono to jde dál.

Vzpomeňte si jen tak 25 až 30 let zpátky. Vypadalo to tehdy pro mnohé úplně černo, ale slunce pak zase svítilo. My Slavkované jsme ostatně houževnatá rasa a doma jsme taky neleželi zrovna v peří. A to bylo tak dobře. Zaťali jsme zuby a prosadili jsme se i v té takzvané nové vlasti. Kdo pěkně sleduje náš Heimatbrief, může zjistit, že se už mnozí znovu postavili na nohy a dopracovali se k vlastním domečkům. Ani naši mladí se nedají jen tak srazit. Dokázali, že umí obstát – ať už za pracovním pultem, u psacího stolu nebo kdekoli jinde, prostě jsou tam, ta naše mladá chasa. A to mě upřímně těší od srdce.

Pokračujte tak dál a nezapomínejte na svůj Horní Slavkov (Schlaggenwald), pak na vás můžeme být hrdí. To jsem vám chtěl už dávno jednou říct, a co člověk má na srdci, to si má taky ulevit, pak je člověku zase líp.

Teď bych ale chtěl přejít k jinému tématu. Měli jsme přece masopust. Doma jsme tomu říkali fašank. Před pár dny jsem stál před výlohou – byl to obchodní dům – a bylo tam vystaveno kdeco na převlékání. Stál jsem tam chvíli a tak jsem si to prohlížel, a asi jsem přitom neudělal zrovna nejchytřejší obličej. Tu najednou za mnou stojí jedna známá teta a ptá se mě: „No, bratránku, čemu tak vrtíš hlavou?" Otočil jsem se, zasmál se na ni a povídám:

„Milá teto, stojím tu jako vůl před novými vraty, už se v tom vůbec nevyznám. Patří ty věci tam uvnitř dneska na převlékání pro každý den, nebo patří na fašank?" Nato se zasmála a povídá: „Mně je to taky tak, člověk už neví, jestli to patří do postele, nebo na ulici. Podívej se támhle na to, člověk už neví, jestli je to mužské, nebo ženské." Tady se nedá nic dělat, člověk musí brát dobu takovou, jaká je.

Ach, jak to bylo doma pěkné, když se vytahovaly ven ty staré kroje z dob prababiček – ty aspoň ještě něco představovaly. Nedávno jsem byl na jednom takzvaném maškarním plese, a co to bylo? Pár lidí pobíhalo jako trestanci v pruhovaných trikotech. Ani jednu pořádnou maškaru jsem tam neviděl. Odkud by to taky měli brát? Co už není podle nejnovější módy, to se vyhodí, a skříně jsou prázdné. U nás se o fašanku hezky trochu slavívalo a mluvilo se o „těch bláznivých dnech". My zůstáváme u svého: „Ó ty milý fašanku, přicházíš už zase, loni jsme tě pochovali, letos tě pochováme zas. Hollolo, hollolo, vzadu ještě visí fašank!" Vždyť ten rok trvá fašank dlouho, od Hromnic až do Popeleční středy. Vy staří maškaráci, letos byste na to fakt měli hodně času, jen si představte, jak často byste tu mohli chodit maškarovat.

Než se k vám dostane tento Heimatbrief, bude už postní doba jistě pryč a u nás doma bylo s tím dovádění konec. Teď je čas se zamyslet a myslet na náš pěkný velikonoční zvyk, na Polerlweiher, na náš pěkný kostel se svatým hrobem a Olivetskou horou. I na chození s řehtačkami a střílení z klíčových pušek. Hry jako uaradln, tschegern, patscheckn, spieswerfn a rafln jsem tu u dětí ještě neviděl. Jak to bylo pěkné a jak to bylo levné – dnes nemůže být nic dost drahé a jeden druhému závidí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶