Gebauerova jalovcová šťáva (inzerát)

I vy byste měli včas něco udělat pro své zdraví. Kúra na čištění krve Gebauerovou jalovcovou šťávou (sirup k vnitřnímu užívání), reg. č. G 957, jen za 29,— DM.

1 kúra = 5 sklenic (obsah na sklenici 350 ml), zásilka bez poštovného.

Tento oblíbený domácí prostředek se používá při revmatismu, zažívacích potížích, nadýmání, žaludečních obtížích a kožních onemocněních, které vznikly z nečisté krve.

Gebauerova jalovcová šťáva podporuje tvorbu žaludeční šťávy, a tím povzbuzuje žaludek k rychlejšímu a důkladnějšímu trávení.

Johann Gebauer, majitel Bruno Weber Palírna jalovcové šťávy 8721 Marktsteinach 76, tel. 0 97 27 / 3 34

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Babička se na mě zkoumavě zadívala přes své niklové brýle. Těchto pohledů jsem se obzvlášť bál, protože nevěstily nic dobrého, pokud o něčem nebyla přesvědčená. Potůček tekl tak čile, že to skutečně vypadalo, jako by pramenil ze studánky. „Myslíš vážně, že tohle je ta voda?" No, voda to jistě byla. Jenže já jsem věděl, že je to jen sněhová voda.

Ale už mě omrzelo dřepět po boku téhle velké silné ženy a hledat něco, co jsem neznal a ani nevěděl, kde to mám hledat, přitom to ale bezpodmínečně musel najít.

Poté, co jsem její otázku horlivým přikyvováním potvrdil, dřepla si a přineseným plechovým hrnkem nabrala vodu do konvice. Blešu naplnila až po okraj. Vodička tekla docela pěkně, s takovým mumláním. Vyhloubila si docela pěkné korýtko a člověk by opravdu mohl nabýt dojmu, že nablízku je nějaký pramen. Teď jsme tedy měli plnou blešu Seifertsgrünské vody, přestože jsme se Seifertsgrünu vůbec nedotkli, protože jsme byli nedaleko hostince Wiesenthal. Ale tam by babička nikdy nevkročila, aby si dala něco k jídlu. Tuhle krajinu vůbec neznala. Tím lépe – nám dětem nebyl Wiesenthal nikdy neznámý a okolní krajinu jsme rádi prozkoumávali. Byl jsem zase rád, protože teď to šlo domů, a těšil jsem se, že vyměním babiččiny doma vyrobené dřeváky za mokré boty. Blešu teď nesla babička, byla by i trochu těžká pro mou chlapeckou paži. Možná to byla i babiččina prozíravost, která ji vedla k tomu, že si konvici s vodou vzala do vlastní péče sama. Já bych přece cestou mohl upadnout a ta vzácná tekutina by přišla nazmar. Byl jsem taky rád, že donesla konvici domů v pořádku, protože podruhé bych ten potůček asi už nenašel a pak bych krásně stál jako hlupák. Přesto jsem se ve svém protestním počínání teď necítil dobře.

Doma se bleša vylila do velkého hliněného hrnce. Ten jsem si o pár dní dřív donesl od hrnčíře Schellhorna z Horního Hubu. Měli sice ještě pár hliněných hrnců, které kdysi mistrně obepnul drátem putující drátenický řemeslník. Takový drátem obtočený hrnec vydržel roky. Tehdy se člověk zkrátka nemohl tak rychle rozloučit s věcí, kterou jednou v životě získal. Tak se má voda dostala do nového hrnce, protože babička už neměla plnou důvěru k tomu ostatnímu, dost už rozviklanému nádobí. Kromě toho měl ten nový hrnec víko. Tak do něj nemohlo nic nepatřičného spadnout, ani nemohla být ta voda použita k jinému účelu.

Teď začala procedura léčení mých očí. Každé ráno jsem musel vstávat o čtvrt hodiny dřív. Na mé skříňce stál hliněný hrneček s ohřátou vodou na oči. Po chvíli jsem slyšel, jak babička tu vodu bere z hrnce, aby ji ohřála. Klapání víka bylo slyšet zdaleka a zůstalo mi ještě dlouho v paměti. Musel jsem si oči pořádně vymýt kouskem plátna. Stála přitom u toho a kontrolovala, jestli to umývání očí opravdu pořádně provádím. Zpočátku mi to nebylo příliš příjemné, protože voda byla velmi horká a nezůstávala jen na a v očích. Stékala v malých pramíncích po tvářích i na jiné části těla. Postupně jsem si ale na to umývání zvykl. V každou denní dobu jsem byl napomínán, abych to umývání prováděl. Později to vůbec nebylo nepříjemné, cítit tu teplou vodu v očích, a jemné hlazení plátěným hadříkem přes oči bylo pokaždé příjemnější. Tak jsem si to umývání očí prováděl vždycky pěkně dlouho, přičemž si babička asi myslela, že mám velký zájem na vyléčení svých očí. Já jsem ale věděl, že žádnou léčivou vodu nepoužívám. No, ať to bylo, jak chtělo, můj zánět očí byl stále snesitelnější. Zřetelně se dostavovalo i uzdravení. Čím to bylo způsobeno, to bych rád věděl ještě dnes.

Nejspíš to bylo tím stálým teplem vody, která mi smáčela oči, Seifertsgrünskou vodu jsem totiž vůbec nemohl použít, protože jsem se k tomu potoku nikdy nedostal. Tak jsem taky nemohl skutečně věřit v další účinek té léčivé vody, které bylo v hliněném hrnci ještě pěkné množství. Tak jsem stále přemýšlel, jak bych se postupně vyvázal z povinnosti umývat si oči. Měl bych ten pěkný nový hrnec zbavit té vody? Ale jak? Srazit ho z místa na poličce s nádobím? Ne, to přece nešlo. Tu mě napadl nápad. Při každém dalším umývání jsem do hrnce přilil o jednu naběračku vody navíc. Na babiččinu otázku, proč tam to vodu ještě přiléváno, jsem odpověděl: „Nechalas ji trochu moc horkou, tak k ní přiliju něco studeného." Tak nějak čtyři týdny jsem prováděl léčení svého očního neduhu. Když v kraji nastalo jaro – pomalu se totiž blížil květen – byly moje oči zase v pořádku. A od té doby jsem, kromě jednou ječného zrna, neměl žádné potíže.

V pozdějších letech jsem si jednou přesně zjistil, kde Seifertsgrünský potok pramení. Část vody přitékala z Děkanského rybníka, který ležel mezi Muldou a hřebenem mezi Zvonovým vrchem a Wiesenthalem. Jiný pramínek přitékal ze směru od hostince Wiesenthal. Kde ale pramenil ten léčivý pramen, to jsme nikdy nezjistili. Zjistili jsme jen, že touto vodou byl zásobován pivovar. To nás často svádělo k tomu, panu Kirchnerovi tu vodu po svém způsobu zastavit. Prostě jsme dřevěné žlaby ucpali drny. Kolikrát jsme ho viděli, jak chodí podél svých vodovodních trubek, dokud nezjistil, co zase ti darebáci provedli.