Gebauerova jalovcová šťáva (inzerát)
I vy byste měli včas něco udělat pro své zdraví. Kúra na čištění krve Gebauerovou jalovcovou šťávou (sirup k vnitřnímu užívání), reg. č. G 957, jen za 29,— DM.
1 kúra = 5 sklenic (obsah na sklenici 350 ml), zásilka bez poštovného.
Tento oblíbený domácí prostředek se používá při revmatismu, zažívacích potížích, nadýmání, žaludečních obtížích a kožních onemocněních, které vznikly z nečisté krve.
Gebauerova jalovcová šťáva podporuje tvorbu žaludeční šťávy, a tím povzbuzuje žaludek k rychlejšímu a důkladnějšímu trávení.
Johann Gebauer, majitel Bruno Weber Palírna jalovcové šťávy 8721 Marktsteinach 76, tel. 0 97 27 / 3 34
Gebauer's Wacholderbeersaft (Anzeige)
Auch Sie sollten für Ihre Gesundheit rechtzeitig etwas tun. Eine Blutreinigungskur mit Gebauer's Wachholderbeersaft (Syrup zum Einnehmen), Reg.-Nr. G 957, für nur 29,— DM.
1 Kur = 5 Gläser (Inh. pro Glas 350 ml), Versand portofrei.
Dieses beliebte Hausmittel findet Anwendung bei Rheuma, Verdauungsstörungen, Blähungen, Magenbeschwerden und Hautkrankheiten, die durch unreines Blut entstanden sind.
Gebauer's Wachholderbeersaft fördert die Bildung von Magensaft und regt dadurch den Magen zu schnellerer und gründlicherer Verdauung an.
Johann Gebauer, Inh. Bruno Weber
Wachholderbeersaftbrennerei
8721 Marktsteinach 76, Tel. 0 97 27 / 3 34
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Babička se na mě zkoumavě zadívala přes své niklové brýle. Těchto pohledů jsem se obzvlášť bál, protože nevěstily nic dobrého, pokud o něčem nebyla přesvědčená. Potůček tekl tak čile, že to skutečně vypadalo, jako by pramenil ze studánky. „Myslíš vážně, že tohle je ta voda?" No, voda to jistě byla. Jenže já jsem věděl, že je to jen sněhová voda.
Ale už mě omrzelo dřepět po boku téhle velké silné ženy a hledat něco, co jsem neznal a ani nevěděl, kde to mám hledat, přitom to ale bezpodmínečně musel najít.
Poté, co jsem její otázku horlivým přikyvováním potvrdil, dřepla si a přineseným plechovým hrnkem nabrala vodu do konvice. Blešu naplnila až po okraj. Vodička tekla docela pěkně, s takovým mumláním. Vyhloubila si docela pěkné korýtko a člověk by opravdu mohl nabýt dojmu, že nablízku je nějaký pramen. Teď jsme tedy měli plnou blešu Seifertsgrünské vody, přestože jsme se Seifertsgrünu vůbec nedotkli, protože jsme byli nedaleko hostince Wiesenthal. Ale tam by babička nikdy nevkročila, aby si dala něco k jídlu. Tuhle krajinu vůbec neznala. Tím lépe – nám dětem nebyl Wiesenthal nikdy neznámý a okolní krajinu jsme rádi prozkoumávali. Byl jsem zase rád, protože teď to šlo domů, a těšil jsem se, že vyměním babiččiny doma vyrobené dřeváky za mokré boty. Blešu teď nesla babička, byla by i trochu těžká pro mou chlapeckou paži. Možná to byla i babiččina prozíravost, která ji vedla k tomu, že si konvici s vodou vzala do vlastní péče sama. Já bych přece cestou mohl upadnout a ta vzácná tekutina by přišla nazmar. Byl jsem taky rád, že donesla konvici domů v pořádku, protože podruhé bych ten potůček asi už nenašel a pak bych krásně stál jako hlupák. Přesto jsem se ve svém protestním počínání teď necítil dobře.
Doma se bleša vylila do velkého hliněného hrnce. Ten jsem si o pár dní dřív donesl od hrnčíře Schellhorna z Horního Hubu. Měli sice ještě pár hliněných hrnců, které kdysi mistrně obepnul drátem putující drátenický řemeslník. Takový drátem obtočený hrnec vydržel roky. Tehdy se člověk zkrátka nemohl tak rychle rozloučit s věcí, kterou jednou v životě získal. Tak se má voda dostala do nového hrnce, protože babička už neměla plnou důvěru k tomu ostatnímu, dost už rozviklanému nádobí. Kromě toho měl ten nový hrnec víko. Tak do něj nemohlo nic nepatřičného spadnout, ani nemohla být ta voda použita k jinému účelu.
Teď začala procedura léčení mých očí. Každé ráno jsem musel vstávat o čtvrt hodiny dřív. Na mé skříňce stál hliněný hrneček s ohřátou vodou na oči. Po chvíli jsem slyšel, jak babička tu vodu bere z hrnce, aby ji ohřála. Klapání víka bylo slyšet zdaleka a zůstalo mi ještě dlouho v paměti. Musel jsem si oči pořádně vymýt kouskem plátna. Stála přitom u toho a kontrolovala, jestli to umývání očí opravdu pořádně provádím. Zpočátku mi to nebylo příliš příjemné, protože voda byla velmi horká a nezůstávala jen na a v očích. Stékala v malých pramíncích po tvářích i na jiné části těla. Postupně jsem si ale na to umývání zvykl. V každou denní dobu jsem byl napomínán, abych to umývání prováděl. Později to vůbec nebylo nepříjemné, cítit tu teplou vodu v očích, a jemné hlazení plátěným hadříkem přes oči bylo pokaždé příjemnější. Tak jsem si to umývání očí prováděl vždycky pěkně dlouho, přičemž si babička asi myslela, že mám velký zájem na vyléčení svých očí. Já jsem ale věděl, že žádnou léčivou vodu nepoužívám. No, ať to bylo, jak chtělo, můj zánět očí byl stále snesitelnější. Zřetelně se dostavovalo i uzdravení. Čím to bylo způsobeno, to bych rád věděl ještě dnes.
Nejspíš to bylo tím stálým teplem vody, která mi smáčela oči, Seifertsgrünskou vodu jsem totiž vůbec nemohl použít, protože jsem se k tomu potoku nikdy nedostal. Tak jsem taky nemohl skutečně věřit v další účinek té léčivé vody, které bylo v hliněném hrnci ještě pěkné množství. Tak jsem stále přemýšlel, jak bych se postupně vyvázal z povinnosti umývat si oči. Měl bych ten pěkný nový hrnec zbavit té vody? Ale jak? Srazit ho z místa na poličce s nádobím? Ne, to přece nešlo. Tu mě napadl nápad. Při každém dalším umývání jsem do hrnce přilil o jednu naběračku vody navíc. Na babiččinu otázku, proč tam to vodu ještě přiléváno, jsem odpověděl: „Nechalas ji trochu moc horkou, tak k ní přiliju něco studeného." Tak nějak čtyři týdny jsem prováděl léčení svého očního neduhu. Když v kraji nastalo jaro – pomalu se totiž blížil květen – byly moje oči zase v pořádku. A od té doby jsem, kromě jednou ječného zrna, neměl žádné potíže.
V pozdějších letech jsem si jednou přesně zjistil, kde Seifertsgrünský potok pramení. Část vody přitékala z Děkanského rybníka, který ležel mezi Muldou a hřebenem mezi Zvonovým vrchem a Wiesenthalem. Jiný pramínek přitékal ze směru od hostince Wiesenthal. Kde ale pramenil ten léčivý pramen, to jsme nikdy nezjistili. Zjistili jsme jen, že touto vodou byl zásobován pivovar. To nás často svádělo k tomu, panu Kirchnerovi tu vodu po svém způsobu zastavit. Prostě jsme dřevěné žlaby ucpali drny. Kolikrát jsme ho viděli, jak chodí podél svých vodovodních trubek, dokud nezjistil, co zase ti darebáci provedli.
Meine Großmutter schaute mich durch ihre Nickelbrille musternd an. Diese Blicke fürchtete ich ganz besonders, denn sie verhießen nichts Gutes, wenn sie von einer Sache nicht überzeugt war. Das Rinnsal floß so hurtig daher, daß es wirklich den Anschein hatte, es sei einer Quelle entsprungen. „Meinst du wirklich, daß es das Wasser ist?" Nun freilich war es Wasser. Ich wußte aber, daß es Schneewasser war.
Aber ich hatte es satt, an der Seite dieser großen starken Frau dahinzuwatscheln, um etwas zu finden, was ich nicht kannte und auch nicht wußte, wo ich es suchen sollte, aber es unbedingt finden mußte.
Nachdem ich ihre Frage mit heftigen Kopfnicken bejaht hatte, hockte sie sich nieder und schöpfte mit einem mitgebrachten Blechnapf das Wasser in die Kanne. Gestrichenvoll füllte sie die „Blesch". Das Wässerlein floß ganz schön mit Gemurmel daher. Es hatte sich ein ganz schönes Bettchen gegraben und man konnte tatsächlich der Annahme sein, es sei eine Quelle in der Nähe. Nun hatten wir eine Blesch voll Seifertsgrüner Wasser, obwohl wir die Seifertsgrün gar nicht berührt hatten, denn wir befanden uns unweit vom Wiesenthal-Wirtshaus. Aber dahinein würde die Großmutter nie gegangen sein, um eine Kleinigkeit zu verzehren. Sie kannte diese Gegend überhaupt nicht. Umso besser, als Kinder war uns das Wiesenthal nie unbekannt und das umliegende Gelände wurde gerne durchstreift. Ich war wieder froh, denn jetzt ging es heimwärts und ich freute mich darauf, die selbstangefertigten Toatschen meiner Großmutter gegen die nassen Schuhe zu tauschen. Die „Blesch" trug jetzt die Großmutter, diese wäre auch etwas zu schwer für meinen Bubenarm gewesen. Vielleicht war es auch die Umsicht meiner Großmutter, die sie veranlaßte, die Kanne mit dem Wasser selbst in ihre Obhut zu nehmen. Ich hätte ja unterwegs fallen können und das kostbare Naß wäre verloren gewesen. Auch war ich froh, daß sie die Kanne gut heimgebracht hatte, denn ein zweites Mal hätte ich vermutlich dieses Rinnsal nicht mehr gefunden und dann wäre ich schön dagestanden. Trotzdem fühlte ich mich jetzt in meiner Protestaktion gar nicht wohl.
Daheim angekommen wurde die „Blesch" in einen großen irdenen Topf gelehrt. Diesen hatte ich einige Tage vorher beim Schellhorn-Töpfer von der Oberen Hub geholt. Sie hatten zwar noch einige irdene Töpfe, die einmal ein herumziehender Drahtbinder kunstgerecht eingebunden hatte. Jahrelang hielt so ein Draht eingefaßter Topf aus. Damals konnte man sich halt nicht so schnell von einmal im Leben erworbenen Etwas trennen. Also kam mein Wasser in den neuen Topf, weil die Großmutter zu den schon recht gebrechlichen anderen Geschirr kein rechtes Vertrauen mehr hatte. Außerdem hatte der neue Topf einen Deckel. Es konnte da nichts Unrechtes hineinfallen oder gar etwas von dem Wasser zu einem anderen Zweck verwendet werden.
Jetzt begann die Prozedur meiner Augenbehandlung. Jeden Morgen mußte ich 1/4 Stunde früher aufstehen. Auf einer mir gehörenden Lade stand ein irdenes Töpfchen mit gewärmten Augenwasser. Nach einiger Zeit hörte ich, wie die Großmutter dieses Wasser dem Topf entnahm, um es zu wärmen. Das Geklapper des Deckels war nicht zu überhören und blieb mir noch lange danach im Sinn. Ich mußte mit einem Leinenfleck die Augen tüchtig auswaschen. Sie stand dabei und prüfte, ob ich diese Augenwäscherei auch intensiv ausführte. Die ersten Male war es mir nicht sehr angenehm, denn das Wasser war sehr heiß und es blieb ja nicht nur an und in den Augen. Es rann in kleinen Rinnsalen über die Backen und auf andere Körperteile. Aber allmählich gewöhnte ich mich an die Augenwäscherei. Zu jeder Tageszeit wurde ich ermahnt, die Wäscherei auszuführen. Es war später gar nicht unangenehm, das warme Wasser in den Augen zu spüren, und das sanfte Streicheln mit dem Leinenlappen über die Augen wurde von Mal zu Mal angenehmer. So führte ich denn die Waschungen meiner Augen stets in einer längeren Zeit aus, wobei die Großmutter wohl gedacht haben mag, daß ich sehr interessiert an der Heilung meiner Augen sei. Ich aber wußte, daß ich kein heilendes Wasser benutzte. Nun, es mag sein wie es will, meine Augenentzündung wurde immer erträglicher. Sichtbar trat auch die Heilung ein. Auf was es zurückzuführen war, wäre ich heute noch neugierig.
Wahrscheinlich war es die dauernde Wärme des Wassers, die meine Augen benetzten, Seifertsgrüner Wasser habe ich jedenfalls nicht verwenden können, denn ich hatte ja den Bach nie erreicht. So konnte ich auch nicht recht an die weitere Wirkung des Heilwassers glauben, das noch in einer ganz schönen Menge in dem irdenen Topf vorhanden war. So dachte ich dauernd nach, wie ich mich allmählich der Beschäftigung des Augenwaschens entziehen könnte. Sollte ich den schönen neuen Topf von dem Wasser befreien? Aber wie? Ihn von seinem Standort auf der Geschirrbank herunterstoßen? Nein das ging denn doch nicht. Da kam mir doch ein Einfall. Ich tat zu jeder nun folgenden Waschung einen Schöpflöffel mehr Wasser aus dem Topf. Auf die Frage der Großmutter, weshalb ich denn noch Wasser zugießen würde, sagte ich: „Du hast halt das Wasser etwas zu heiß werden lassen und da tue ich etwas kaltes dazu. So an die vier Wochen habe ich die Heilung meines Augenleidens betrieben. Als es Frühling im Lande wurde — denn es kam langsam der Mai heran — da waren auch meine Augen wieder gut. Und seit dieser Zeit hatte ich, außer einmal einem Gerstenkorn, keine Beschwerden mehr.
In den späteren Jahren habe ich den Ursprung des Seifertsgrüner Baches einmal genau erkundet. Ein Teil des Wassers kam vom Dechantteich, der zwischen der Mulde nach dem Höhenzug zwischen Glockenberg und Wiesenthal lag. Ein anderes Rinnsaal kam aus der Richtung des Wiesenthal-Wirtshauses. Wo aber die Heilquelle entsprang, haben wir nicht herausgefunden. Nur entdeckten wir, daß das Brauhaus mit diesem Wasser versorgt wurde. Das verleitete uns oftmals, dem Herrn Kirchner das Wasser auf unsere Art abzustellen. Wir bauten einfach die Holzschächte mit Wasenstücke zu. Wie oft haben wir ihn seine Wasserröhren abgehen sehen, bis er entdeckt hatte, was böse Buben wieder einmal angestellt hatten.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.