Rod Trötscherů. To byla po dlouhou dobu patrně nejvýznamnější rodina v Horním Slavkově, jak bohatstvím, tak vlivem. Hrála velkou roli ve správě města a čas od času i jako císařští úředníci / bronzová náhrobní deska v muzeu z roku 1579, umělecky zpracovaná.

Tichtelové z Tutzingu. Jejich rodovým sídlem byl Bärenhof na Arlberku, který se dnes jmenuje Tichtberg. Po prodeji dvora městu se zeman Tichtl von Tutzing odstěhoval do Čisté (Lauterbach).

Albin von der Niederheide, 1550. Prosadil úpravu smlouvy o rozdělení vody a užívání plavebního příkopu.

Zehrer von Rambsental, příbuzný rodu Hässlerů.

Adam von Mangold, obdržel v léno vesnici Robisgrün (Rabensgrün).

(Jméno pisatele je redakci známo.)

Slavkovská „léčivá voda"

Naše městečko neleželo jen půvabně obklopeno chránícími kopci, mělo i jiné vzácnosti. Nejenže se málem stalo lázeňským městem díky objevu proslulého pramene pod hrází Sladovnického mlýna, který byl svého času slavnostně vysvěcen – existoval tu i jiný léčivý pramen, o kterém chci vyprávět. Ten musel být ovšem mnohem starší než zmíněný pramen a nikdo přesně nevěděl, kde má svůj původ.

Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou na Seifertsgrünský potok. Tehdy vytékal z kopců kolem hostince Wiesenthal. Dnes odtud možná protéká touto částí obce i jiná voda, pokud tato část ještě vůbec existuje. Potok tedy vesele šplouchal kolem domů směrem ke sladovnickému mlýnu. U některých usedlostí ho také zadržovali, protože jeho vodu potřebovali na praní prádla a máčení kůží, kromě toho v mnoha domácnostech chtěli chovaným husám dopřát koupání. Pak ale rychle proběhl místní částí Seifertsgrün a spojil své vody s Povodňovým potokem, který sládek Bauer sváděl kanálem od náhonu ke svému mlýnu. Obě vody teď poháněly sladovnický mlýn a voda nahromaděná v této umělé nádrži byla v létě pro mnoho kluků krásným místem na čvachtání v bahně. Také husy tam plavaly ve slušném počtu. Kdo by si rád nevzpomněl na útulné klapání sladovnického mlýna přímo uprostřed městečka? Ještě dnes vidím sládka Bauera s moukou zaprášenou čepicí na hlavě, jak vykukuje z horní poloviny dveří – byly to dvoukřídlé dveře, jaké se v obci často používaly. Vodě Seifertsgrünského potoka nad viaduktem se přisuzovaly zvláštní léčivé účinky. Měla prý lidstvo zbavovat určitých očních neduhů. Nejeden občan či občanka si tam potají zašli a nabrali si z té vody džbánek.

Mě jako devítiletého školáka trápil zlý zánět očí. Pan doktor Singer mi každý druhý den před začátkem vyučování mazal oči hustou žlutou mastí, kterou mi špachtlí vetřel pod víčka. Do školy mě pak vodil spolužák. V žádném případě jsem nesměl zameškat vyučování, protože jsem nebyl žádný pilný žák a to zameškané bych po celou dobu nemoci nikdy nedohnal, kdybych do školy vůbec nechodil. Byl jsem tehdy ve třetí třídě. Pan učitel byl velmi přísný pedagog a dbal na to, aby se jeho žáci něčemu naučili. Tak jsem tam seděl se zalepenýma očima a poslouchal – jen na půl ucha – protože mě to neustálé přítmí občas uspávalo, jak ke mně jako z velké dálky doléhaly hlasy. Každý sluneční paprsek, který dopadl na můj obličej a bylo ho cítit i přes obvaz na očích, citelně bolel. To, co jsem slyšel na hodinách, mi v hlavě dlouho neutkvělo.

věta pokračuje na dalším listu ⟶