Obnovení hornické činnosti ve Schönfeld-slavkovském horním revíru v novější době

Napsal Ing. Karel Prosch, Donauwörth, dříve Horní Slavkov (Schlaggenwald)

Předmluva vydavatele. Náš krajan z Horního Slavkova, Ing. Karel Prosch, již velmi podrobně referoval v HB číslech 115, 116, 117 a 118 o výskytu rud a jejich těžbě v našem domovském hornickém revíru. Časově jeho líčení sahalo až do první světové války 1914/18. Těší mě, že dnes mohu začít se zveřejňováním dalšího příspěvku z jeho pera, v němž popisuje obnovení domovské hornické činnosti po první světové válce. On sám vedl toto obnovení za velkých potíží, přičemž mu byli po boku ochotní spolupracovníci. Na základě své vlastní činnosti v domovském hornictví a svých důkladných znalostí Schönfeld-slavkovského horního revíru je náš Karel Prosch dnes patrně jediný, kdo dokáže podat spolehlivé líčení o domovském hornictví v době po první světové válce až do konce druhé světové války v roce 1945. Jeho vylíčení jsou proto nejen odborně velmi poučná, ale mají i velkou domovskou hodnotu. Následující zpráva vychází na pokračování. Marterer

První světová válka skončila. Státní finanční příspěvky odpadly, a tím byl osud dolu „Wilhelm" prozatím zpečetěn. Téměř 800 pracovních sil přišlo o zaměstnání a krátce nato (1921–1923) zůstaly jen prázdné budovy, část byla dokonce zbořena. Důlní práva byla od dřívějších majitelů, anglicko-belgicko-německé společnosti, znovu odkoupena československým státem. Přesto zůstalo vše v klidu. Teprve na podzim roku 1934 přišel do dolu nový život. Skupina zkušených horníků pod vedením Belgičana van Duerma provedla první opravné práce. V březnu 1935 jsem na důl přišel i já a s velkou nadějí se pustilo do rozšiřování. Tehdy, jak známo, panovala velká nezaměstnanost.

Ačkoli jsme razili dobře rudonosné žíly a zjistili jsme značné zásoby, přišla už v červenci téhož roku z Londýna zpráva, že všechny práce se mají znovu zastavit a horníci propustit. Musel jsem vyjmout i velké čerpadlo, čímž byla těžební pole znovu zatopena vodou. Naděje na práci a chléb byla ta tam. Tehdy jsem se rozhodl, podnícen panem Albertem Fenklem (bydlícím v Hubu), získat od rakouského majitele, pana komerčního rady Lichtensterna z Vídně, šuřovní povolení na jiném dole, který byl osm desetiletí opuštěný. Bylo mi uděleno, a po podpisu dohody jsem v září 1935 zcela sám, vybaven pouze malou uhelnou lopatkou své matky, začal hledat starou steinbašskou lénní šachtu. Pan Albert Fenkl mi ukázal místo, kde prý kdysi šachta klesla do hloubky. On sám ji už neznal, jen to místo znal pan Fenkl ještě od svého otce.

Ze všech stran mi to bylo rozmlouváno, i od horního úřadu v Karlových Varech; ložiska prý byla vytěžena a škoda za každou práci. Vedle těchto

věta pokračuje na dalším listu ⟶