Pověsti rodného kraje
Převzato ze „Sborníku pověstí rodného kraje", který vydal ředitel měšťanské školy Johann Hahn (†1933) v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Protože tento sborník pověstí dnes už není k dostání, začal jsem ve 119. čísle našeho Heimatbriefu se zveřejňováním pověstí rodného kraje, které zaznamenal Johann Hahn. Níže následují další čtyři pověsti.
Marterer
Zmizelé dítě
Byla jednou jedna chudá žena, která šla na Velký pátek na Krudum sbírat dříví. Vzala s sebou i své malé dítě, aby mu doma nehrozilo žádné nebezpečí. Když přistoupila k jednomu křoví, vyskočil z něj bílý, třínohý zajíček.
Užasle se žena za tím podivným zvířetem dívala, ale ještě víc se podivila, když mezi stromy spatřila nádherný dům, do jehož otevřených dveří zajíček utekl. Přistoupila blíž a viděla, že v průjezdu stojí sudy a bedny plné zlata a stříbra. Vzpomněla si na svou hořkou bídu, posadila své dítě na jednu z beden a odnášela zlato a stříbro ven, kolikrát jí to zástěra dovolila.
Udělala ještě jednu cestu, aby si naplnila koš až po okraj. Když se ale z ní vrátila, dům i s dítětem zmizel. Naříkajíc běhala po lese, prodírala se hledajíc mezi stromy a keři, ale dítě bylo a zůstalo nezvěstné. Proklínala zlato i stříbro a byla by dala všechno, kdyby tím mohla dítě získat zpět.
Uplynul rok a těžce zkoušená žena šla znovu na Krudum. Tam se na stejném místě znovu objevil třínohý zajíček a znovu tam stál i ten nádherný dům. S bušícím srdcem vstoupila žena do brány a k své nevýslovné radosti sedělo její milované dítě přesně na tom místě, kam je před rokem posadila. Přinesené zlato rychle nasypala do sudů a se svým dítětem spěchala pryč. Když vyšla z dosahu lesa, zeptala se: „Mé milé dítě, kdo tě to vlastně živil a staral se o tebe?" „Ach, matko," řeklo dítě, „nějaká krásná bílá paní mě živila a starala se o mě."
Tichtelhof
Kdysi si loupežníci vyzvěděli, že pán z Tichtelhofu, rytířského sídla u Horního Slavkova, odjel na nějakou slavnost. Vnikli do dvora, vyplenili ho, zabili doma zůstavší dceru, jediné dítě rytíře, a mrtvolu hodili do šachty. Poté se lupiči pustili do dělení kořisti, přitom se pohádali a strhla se rvačka, z níž zůstal naživu jen jeden z nich. Majitel Tichtelhofu se odstěhoval a jeho panství zpustlo. Mrtvola zavražděné byla později nalezena a pohřbena, ale její duch dodnes obchází. Protože byla poslední ze svého rodu, musela jako bílá paní bloudit na místě sídla svých předků až do hodiny svého vykoupení. Nikomu neškodí, ale svádí z cesty ty, kteří chtějí zvednout poklady odpočívající v zemi. Jen jedné ženě se podařilo na Velký pátek proniknout do otevřené hory a odnést odtud spoustu zlata. Protože ale zapomněla na ně položit posvěcený předmět, měla druhého rána ve své truhle místo zlata hobliny.
Sagen der Heimat
Sagen der Heimat
Entnommen dem „Sagenbuch der Heimat", das von Bürgerschuldirektor Johann Hahn († 1933) in Schlaggenwald herausgegeben wurde. Nachdem dieses Sagenbuch heute nicht mehr erhältlich ist, habe ich in der 119. Folge unseres Heimatbriefes mit der Veröffentlichung der von Johann Hahn aufgezeichneten Heimatsagen begonnen. Nachstehend folgen vier weitere Sagen.
Marterer
Das verschwundene Kind
Es war einmal ein armes Weib, welches am Karfreitag nach dem Krudum ging, um Holz zu sammeln. Sie hatte ihr kleines Kind mitgenommen, damit es zu Hause nicht einen Schaden leide. Da sie zu einem Gestrüppe trat, sprang ein weißes, dreibeiniges Häschen heraus.
Verwundert sah das Weib dem seltsamen Tiere nach, staunte aber über alle Maßen, als sie zwischen den Bäumen ein prächtiges Haus gewahrte, in dessen offene Tür das Häschen flüchtete. Sie trat näher und sah, daß in der Toreinfahrt Fässer und Kisten voll Gold und Silber standen. Sie gedachte ihrer bitteren Not, setzte ihr Kind auf eine der Kisten und trug Gold und Silber hinaus, so viel als jedesmal die Schürze fassen konnte.
Sie machte einen Gang noch, um den Korb bis an den Rand zu füllen. Als sie aber von demselben zurückkehrte, war das Haus samt dem Kinde verschwunden. Wehklagend lief sie durch den Wald, suchend zwängte sie sich durch Bäume und Hecken, das Kind war und blieb verschwunden. Sie verwünschte Gold und Silber und hätte alles hingegeben, wenn sie ihr Kind hätte wieder haben können.
Es verging ein Jahr und das hartgeprüfte Weib ging wieder einmal nach dem Krudum. Da erschien an der selben Stelle wieder das dreibeinige Häschen und da stand auch wieder das prächtige Haus. Mit klopfendem Herzen trat das Weib in das Tor und zu ihrer unaussprechlichen Freude saß ihr geliebtes Kind an der selben Stelle, an die sie es vor einem Jahre gesetzt. Das mitgebrachte Gold schüttete sie eilig in die Fässer und eilte mit ihrem Kinde davon. Als sie aus dem Bereich des Waldes gekommen, fragte sie: „Mein liebes Kind, wer hat dich denn genährt und gepflegt?" „Ach, Mutter", sprach das Kind, „eine schöne, weiße Frau hat mich genährt und gepflegt."
Der Tichtelhof
Einstmals hatten es die Wegelagerer ausgeforscht, daß der Herr vom Tichtelhof, einem Rittersitze bei Schlaggenwald, sich zu einem Feste begeben hatte. Sie drangen in den Hof, plünderten ihn, erschlugen die zu Hause gebliebene Tochter, des Ritters einziges Kind, und warfen den Leichnam in einen Schacht. Dann schritten die Räuber zur Teilung ihrer Beute, gerieten dabei in Streit und Rauferei, bei der nur einer übrig blieb. Der Besitzer des Tichtelhofes verzog sich und sein Anwesen verfiel. Der Leichnam der Ermordeten wurde später aufgefunden und bestattet, aber ihr Geist geht noch immer um. Da sie die letzte ihres Stammes war, mußte sie als weiße Frau an der Stelle des
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.