„Nebojte se, byl vzkříšen!"

Milí krajané! Tato útěšná slova, řečená vylekaným ženám u hrobu, platí i dnes pro nás všechny. Nebát se ve víru dnešních dní! Pevně důvěřovat Vzkříšenému, který smrtí a vzkříšením přemohl hřích, smrt i ďábla!

Žijeme v neklidné době — skoro jako před 25 lety válka a bomby jako tenkrát; bída a hlad tu i tam; nejistota a úzkost z budoucnosti.

Mládež zkritičněla; problém generací nám dnes dělá mnohem větší starosti než ještě před lety. Je to skoro, jako by se člověk chtěl úplně zbavit včerejška i dneška a uznávat jen zítřek.

I stará vlast je plná neklidu. Pražské jaro, pro nás sudetské Němce naděje na zhojení ran a nastolení skutečného usmíření, se přes noc změnilo v mrazivou zimu. Nové proudy uprchlíků nám připomínají, jak mnoho bylo zmařeno.

I v církevní oblasti se leccos dalo do pohybu a mate duchy. Ne každý pohyb a neklid ovšem musí být od zlého. Kde je pohyb, tam je i život. Musíme však přitom nepozbýt pevnou půdu pod nohama. Nesmíme také otevřít dveře a bránu strachu a úzkosti.

Velikonoce, ústřední tajemství naší víry, jsou svátky plné naděje a pevné důvěry. Pán vstává po hrozné smrti na kříži z hrobu k novému životu. Překonává úzkost času a prostoru; jako Vzkříšený už není touto úzkostí vázán. Věčný domov, který nám Vzkříšený otevřel a k němuž kráčíme vstříc, je bez času a prostoru. Kdo je s Vzkříšeným spojen vírou a láskou, může pevně doufat, že šťastně přestojí i zmatky dnešních dnů.

Budeme-li s naším Pánem slavit Velikonoce a jeho prostřednictvím, jak si to církev přeje, znovu obnoveni a upevněni stát ve všedním dni, pak budeme mít sílu proměnit dnešní neklid v neklid léčivý. Naše zvýšená láska ať patří tělesně i duševně trpícím mezi námi i v dáli. „Vždyť nás nutí láska Kristova, když uvažujeme, že jeden zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých (2. Kor. 5, 14)."

[obr] Všem našim čtenářům přejeme radostné velikonoční svátky!

věta pokračuje na dalším listu ⟶