„Nebojte se, byl vzkříšen!"
Milí krajané! Tato útěšná slova, řečená vylekaným ženám u hrobu, platí i dnes pro nás všechny. Nebát se ve víru dnešních dní! Pevně důvěřovat Vzkříšenému, který smrtí a vzkříšením přemohl hřích, smrt i ďábla!
Žijeme v neklidné době — skoro jako před 25 lety válka a bomby jako tenkrát; bída a hlad tu i tam; nejistota a úzkost z budoucnosti.
Mládež zkritičněla; problém generací nám dnes dělá mnohem větší starosti než ještě před lety. Je to skoro, jako by se člověk chtěl úplně zbavit včerejška i dneška a uznávat jen zítřek.
I stará vlast je plná neklidu. Pražské jaro, pro nás sudetské Němce naděje na zhojení ran a nastolení skutečného usmíření, se přes noc změnilo v mrazivou zimu. Nové proudy uprchlíků nám připomínají, jak mnoho bylo zmařeno.
I v církevní oblasti se leccos dalo do pohybu a mate duchy. Ne každý pohyb a neklid ovšem musí být od zlého. Kde je pohyb, tam je i život. Musíme však přitom nepozbýt pevnou půdu pod nohama. Nesmíme také otevřít dveře a bránu strachu a úzkosti.
Velikonoce, ústřední tajemství naší víry, jsou svátky plné naděje a pevné důvěry. Pán vstává po hrozné smrti na kříži z hrobu k novému životu. Překonává úzkost času a prostoru; jako Vzkříšený už není touto úzkostí vázán. Věčný domov, který nám Vzkříšený otevřel a k němuž kráčíme vstříc, je bez času a prostoru. Kdo je s Vzkříšeným spojen vírou a láskou, může pevně doufat, že šťastně přestojí i zmatky dnešních dnů.
Budeme-li s naším Pánem slavit Velikonoce a jeho prostřednictvím, jak si to církev přeje, znovu obnoveni a upevněni stát ve všedním dni, pak budeme mít sílu proměnit dnešní neklid v neklid léčivý. Naše zvýšená láska ať patří tělesně i duševně trpícím mezi námi i v dáli. „Vždyť nás nutí láska Kristova, když uvažujeme, že jeden zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých (2. Kor. 5, 14)."
[obr] Všem našim čtenářům přejeme radostné velikonoční svátky!
»Fürchtet Euch nicht, Er ist auferstanden!«
»Fürchtet Euch nicht, Er ist auferstanden!«
Liebe Landsleute! Diese tröstenden Worte an die erschreckten Frauen beim Grabe gelten auch heute noch für uns alle. Sich nicht fürchten im Wirbel unserer Tage! Fest dem Auferstandenen vertrauen, der durch Tod und Auferstehung Sünde, Tod und Teufel besiegt hat!
Wir leben in einer unruhigen Zeit — fast so wie vor 25 Jahren Krieg und Bomben wie damals; Elend und Hunger da und dort; Unsicherheit und Bangen vor der Zukunft.
Die Jugend ist kritisch geworden; das Generationsproblem macht uns viel mehr zu schaffen als noch vor Jahren. Es ist fast so, als wollte man das Gestern und das Heute völlig abstreifen und nur noch das Morgen gelten lassen.
Auch die alte Heimat ist voller Unruhe. Der Prager Frühling, für uns Sudetendeutsche ein Hoffen auf Heilung der Wunden und Anbahnung echter Versöhnung, hat sich über Nacht in frostigen Winter verwandelt. Neue Flüchtlingsströme mahnen, wieviel es geschlagen hat.
Selbst im kirchlichen Bereich ist manches in Bewegung geraten und verwirrt die Geister. Nun muß nicht jede Bewegung und Unruhe vom Bösen sein. Wo Bewegung ist, da ist auch Leben. Wir dürfen dabei nur nicht den festen Halt unter unseren Füßen verlieren. Wir dürfen auch nicht der Furcht und Angst Tür und Tor öffnen.
Ostern, das zentrale Geheimnis unseres Glaubens, ist ein Fest voller Hoffnung und festem Vertrauen. Der Herr ersteht nach grausigem Kreuzestode aus dem Grabe zu neuem Leben. Er überwindet die Enge der Zeit und des Raumes; denn als Auferstandener ist er an diese Enge nicht mehr gebunden. Die ewige Heimat, die uns der Auferstandene geöffnet und der wir entgegengehen, ist ohne Zeit und Raum. Wer mit dem Auferstandenen in Glaube und Liebe verbunden ist, kann fest hoffen, daß er auch die Wirren unserer Tage glücklich übersteht.
Wenn wir mit unserem Herrn Ostern feiern und durch Ihn, so wie es die Kirche wünscht, wieder erneuert und gefestigt im Alltag stehen, dann haben wir Kraft, die Unruhe von heute zu einer heilsamen Unruhe zu machen. Den leiblich und seelisch Notleidenden unter uns und in der Ferne soll unsere vermehrte Liebe gehören. „Uns treibt ja nur die Liebe zu Christus in der Erwägung: Er ist für alle gestorben, damit die Lebenden nicht mehr sich leben, sondern dem, der für sie gestorben und auferstanden ist (2. Kor. 5, 14)."
[obr] Alle
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.