Panika na Dickl Hau

Napsal Heinrich Hess, Gfell-Diendorf

Nápadným rysem povahy gfellských kluků byla za našich časů pevně zakotvená kamarádská soudržnost. Možná že se jinde kluci mezi sebou prali a strkali do sebe jako kozlové; u nás ve Gfellu k tomu, pokud vím, nikdy nedocházelo. To ovšem neznamená, že by v naší „tlupě" panoval vždy jen mír. Ne, i u nás se našlo pár rváčů a Liebreich musel jednou před útokem jednoho takového rváče utíkat až do Stirn. Kdo by ho proto chtěl nazvat srabem, ať se poučí z toho, co následuje.

Jednoho slunečného jarního dne se Liebreich objevil na návsi s pytlovitým uzlíkem a tak dlouho nás prosil, ať jdeme s ním, až jsme – jak už to u stáda bývá – přikývli. Byl to člověk společenský a odmítnout se mu nedalo dobře, protože vlastnil poníka, který sloužil celé partě jako jezdecký kůň. V onom uzlíku měl jídlo pro Soml Honnese, který na Dickl Hau klučil pařezy pro Liebreichovy rodiče. Bylo podezření, že Liebreich mobilizoval celý cech právě proto, že se sám bál v tmavém lese.

A tak jsme se Liebreichovým „úvozem" vydrápali nahoru po dolním svahu Anleithenu. Skoro jsme už byli u cíle, když se kousek před námi – skryté za keři – strhla „divoká honba". Bylo slyšet dunění, kutálení, štěkot a supění, mísící se s nesrozumitelnými zvuky. Jednoznačně bylo možné rozeznat dusot cválajících koní. Liebreichovi mužové zbledli, a jakmile se jeden z nich pustil na útěk, celou gardu už – navzdory Liebreichovu prosení – nebylo možné udržet. Sám a opuštěný stál v temném hvozdu a nevěděl, co má dělat. Nakonec zvítězil pocit odpovědnosti nad strachem.

Mimo nebezpečnou zónu se prchající gardisté sešli a radili se, jak Liebreichovým rodičům šetrně sdělit, že přišli o syna. Pro nás totiž bylo jasné, že Liebreicha buď odklidil divoký lovec, nebo ho zavlekl nějaký lidožravý lesní skřítek. Během tohoto rokování nás zastihla ještě jedna zlá zpráva. Učitel Karl, který právě – když se ta honička rozpoutala – seděl s vyhrnutými kalhotami dole u „smrčků", tvrdil, že viděl, jak se na Liebreicha vrhl divoký netvor a vytrhl mu z rukou uzlík s jídlem.

Jak to u dětí bývá, během odpoledne jsme na Liebreichovo neštěstí docela zapomněli. Když jsme se však večer sešli ke hře na návsi, nestačili jsme se divit, když se náš Liebreich objevil mezi hráči čerstvý a veselý. Ještě nikdy v životě nebyl tak dodatečně chytrý. Tentokrát však nedokázal ve svém vyprávění potlačit ironický podtón. Celý ten strašidelný rozruch způsobil Dicklův dvorní pes „Türk", který se cítil nejlépe ve společnosti Soml Honnese. Vyklučený pařez se na příkrém svahu dal do pohybu a kutálel se dolů, velký pes ho chtěl zabrzdit, s vrčením a funěním se zakousl do kořene – a přitom ho pařez strhl s sebou a přejel přes něj.

Se špatným svědomím se rošťáci sotva odvažovali podívat se hrdinovi dne do očí. On, od kterého by nikdo hrdinství nečekal, v nebezpečné chvíli neztratil nervy. – Při setkáních vysídlenců přítel Liebreich tuto příhodu vždy znovu vypráví. Nevím, jestli si už ten poctivý hospodář všiml, že mi přitom vždy vhrkne stud do tváře. Vždyť i já jsem byl jedním z těch zbabělců, kteří ho v hodině nejvyšší nouze nechali na holičkách.