Horní Slavkov (Schlaggenwald), české koncentrační tábory a otázka promlčení zločinů proti lidskosti

Od Toni Herget

Valné shromáždění OSN nedávno většinou hlasů (58 pro, 7 proti, 36 se zdrželo) schválilo úmluvu o nepromlčitelnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, zločinů rasové diskriminace a genocidy. Komunistické Polsko, horlivě podporované všemi ostatními komunistickými státy, tuto záležitost z politických důvodů rázně prosazovalo, aby tím především dostalo do kleští Spolkovou republiku Německo, kde se v Bundestagu chystá vyjasnění otázky promlčení válečných zločinů.

Komunistické státy se přitom řídily zkušenostmi a praxí poválečné doby: zločinci byli výhradně Němci. Apelovalo se na jejich morální cítění, mysleli však na jejich peněženku, případně na politický nátlak. Je správné, že jsou před soud stavěni lidé, kteří se provinili proti lidskosti. Ale opravdu na tomto širokém poli chyběli jen Němci? Copak neexistovala Drážďany, Katyň, Hirošima, miliony mrtvých při vyhnání, abych jmenoval jen několik událostí, které by ani světu neměly být zcela neznámé? Komunistický Východ pevně počítá s tím, že z různých komplexů Němců bude i nadále čerpat nemalé výhody. Přitom se vychází z toho, že Němci sice byli jako vojáci docela stateční, ale jako civilní občané se stěží vyznamenávali občanskou statečností, protože příliš dlouho se vážila jen vojenská odvaha. Nepřetržité propagandistické zpracovávání a politický nátlak navíc ve SRN způsobily, že se zdánlivé skutečnosti vytvořené druhou světovou válkou z velké části chtějí uznávat.

Počítá se s tím, že se Němci kvůli přemíře komplexů a pověstné neznalosti dějin vzdají svých nejlepších trumfů dřív, než vůbec začnou jednání o budoucím míru. Tento faktor bere komunistický Východ dlouho v úvahu při protiněmeckém chování jinak normálních lidí. Politika úlisné vstřícnosti dalších politických kruhů ve SRN, jíž podobnou lze ve světě jen stěží najít, se už dlouho uchází o přízeň východních diktátorů a dokazuje, že dobrý obchodník ještě zdaleka nemusí být dobrým politikem.

Boj o varšavské ghetto nebo zničení české vesnice Lidice vyvolaly celosvětovou kampaň. Co ale dokázali Němci udělat z obřího zločinu vyhnání a obřího zabrání území? Co vlastně samotný německý národ ví o tragédiích, které se odehrály v letech 1944/46 na německém východě? Co o tom ví svět? A čí je vina, že v roce 1969 o tom neví ani vlastní národ, ani svět? Musíme se bít v prsa a musíme obviňovat sami sebe, místo abychom naříkali, jak nespravedlivý je svět. Právo není samo od sebe právem. Právu je třeba dodat důraz! Osvěta a propaganda musí být pochopeny. Češi dokázali z vesnice Lidice udělat celosvětový propagandistický hit, přičemž asi 200 politováníhodných obětí politickým významem daleko převyšovalo asi 240 000 sudetoněmeckých obětí vyhnání – po válce. Jak má náš národ, jak má svět zastupovat německé zájmy, když to, co by Němci měli přednést, je zastupováno tak žalostně špatně? Vina začíná u každého jednotlivce z nás, dopadá na celý německý národ, na krajanská sdružení stejně jako na spolkovou vládu. Z této neschopnosti nebo z tohoto nechtění se ale jinde razí politická mince a účet musíme zaplatit my sami.