Po vyjití školy jsem nejprve pásla kozy, to znamená, brala jsem je s sebou, když jsem se vydávala na své toulky. Na Melchersově Hau totiž nenacházely mnoho k žrádlu. Krátily si čas hrou s Bellem, psem, který je chtěl kousat do zadních nohou. K tomu se ale nikdy nedostal, protože do něj pořád vrážely. O svůj chleba jsem se s kozami dělila, pak si lehly nebo oškubaly pár bylinek. Já sama jsem si prohlížela okolí. Hned naproti ležela Winterleitn, pak vesnice, která svým mostem přes vodu a domy podél příčné silnice měla tvar písmene T. Tomuto přirozenému monogramu naší obce jsem se pokaždé znovu obdivovala. Mezitím mi kozy utekly a já je hledala a volala na všechny strany, až jsem je nakonec našla za lesem na poli s krmnou zelí. Stály tam se šťavnatým listem v tlamě a doslova se na mě šklebily. Je pravda, kozy umí se smát. To mi potvrdí každý, kdo se s těmito milými zvířaty blíže zabýval. Od té doby jsem si na ně dávala pochopitelně pozor.

[obr] Paní Zhorzelová, matka paní Hermine Buchner, ve staré chebské kroji.