Hermine Buchner, rozená Zhorzel

Jak krásné to bývalo doma v létě, když jsme my, děti z Töppelesu, chodily do lesa na jahody nebo na houby. Vzpomínám hlavně na „Hau" napravo od Mlýnského potoka směrem k Stirner Bergu, kde bylo velmi mnoho lesních jahod. Cesta tam byla porostlá janovcem, který v tu dobu už kvetl. Většinou s námi chodila Wettengelová Hilda, která měla svůj hrníček plný dřív než my. Buď sbírala pilněji, nebo jsme my snědly víc jahod, než nasbíraly. Náš džbánek prostě a jednoduše nechtěl být plný; pořád jsme jím třásly, aby to vypadalo na víc. Nakonec jsme ale přece jen přinesly domů tolik, že to na večeři stačilo pro všechny na jahodový chleba.

Brusinky jsme sbíraly v srpnu na Hohe Rieß; rostly tam také černé borůvky, a to v hojnosti. Už samotná cesta nahoru časně ráno byla zážitkem, když první sluneční paprsky zazářily v mlhou zahaleném lese, břízy se leskly jako stříbro a nejednoho zajíce jsme vyplašily z jeho pelíšku ze suché trávy. Viděly jsme také srnky, které zmizely, teprve když nás zvětřily. V poledne jsme se vyhřívaly na některém z prastarých žulových balvanů a užívaly si výhled, který sahal až k zřícenině Engelhaus a temným lesům Gabhornu. Slavnostní ticho kolem nás rušilo jen bzučení včel ve vřesu.

Krásně bylo i na Vogelherdu a na Mühlbergu naproti Gfellerově strážnímu domku a Kohlmühle. Všude rostl vřes, mezi ním keře brusinek a borůvek, jalovcové stromky a břízy, přerušované smrkovými a borovými hvozdy. K obrazu této krajiny patřila také ženuška sbírající chrastí, která pak s naloženým košem na zádech vycházela z lesa a pomalu mířila domů, přičemž si tu a tam odložila těžké břemeno na kamenný patník u cesty, aby si trochu odpočinula. Když přišel „čas hub", šlo se na houby. Znala jsem několik míst, která jsem pilně navštěvovala, protože jsem tam vždy našla mnoho hřibů – tak na donawitzské straně Koppenbergu, na Mühlbergu a nejvíce v ziegelhüttenských lesích, kam se vstupovalo od Gfellerova strážního domku vzhůru. Ještě si vzpomínám na rok 1914, který byl na houby obzvlášť bohatý. Když přišel podzim, chodilo se na šípky, které dozrávaly koncem října. I zde jsem znala místo na Stirner Bergu, kde na okraji lesní louky rostlo mnoho keřů s velkými šípky. Bylo to vůbec odlehlé a tiché místečko plné krásy.

věta pokračuje na dalším listu ⟶