Hermine Buchner, rozená Zhorzel
Jak krásné to bývalo doma v létě, když jsme my, děti z Töppelesu, chodily do lesa na jahody nebo na houby. Vzpomínám hlavně na „Hau" napravo od Mlýnského potoka směrem k Stirner Bergu, kde bylo velmi mnoho lesních jahod. Cesta tam byla porostlá janovcem, který v tu dobu už kvetl. Většinou s námi chodila Wettengelová Hilda, která měla svůj hrníček plný dřív než my. Buď sbírala pilněji, nebo jsme my snědly víc jahod, než nasbíraly. Náš džbánek prostě a jednoduše nechtěl být plný; pořád jsme jím třásly, aby to vypadalo na víc. Nakonec jsme ale přece jen přinesly domů tolik, že to na večeři stačilo pro všechny na jahodový chleba.
Brusinky jsme sbíraly v srpnu na Hohe Rieß; rostly tam také černé borůvky, a to v hojnosti. Už samotná cesta nahoru časně ráno byla zážitkem, když první sluneční paprsky zazářily v mlhou zahaleném lese, břízy se leskly jako stříbro a nejednoho zajíce jsme vyplašily z jeho pelíšku ze suché trávy. Viděly jsme také srnky, které zmizely, teprve když nás zvětřily. V poledne jsme se vyhřívaly na některém z prastarých žulových balvanů a užívaly si výhled, který sahal až k zřícenině Engelhaus a temným lesům Gabhornu. Slavnostní ticho kolem nás rušilo jen bzučení včel ve vřesu.
Krásně bylo i na Vogelherdu a na Mühlbergu naproti Gfellerově strážnímu domku a Kohlmühle. Všude rostl vřes, mezi ním keře brusinek a borůvek, jalovcové stromky a břízy, přerušované smrkovými a borovými hvozdy. K obrazu této krajiny patřila také ženuška sbírající chrastí, která pak s naloženým košem na zádech vycházela z lesa a pomalu mířila domů, přičemž si tu a tam odložila těžké břemeno na kamenný patník u cesty, aby si trochu odpočinula. Když přišel „čas hub", šlo se na houby. Znala jsem několik míst, která jsem pilně navštěvovala, protože jsem tam vždy našla mnoho hřibů – tak na donawitzské straně Koppenbergu, na Mühlbergu a nejvíce v ziegelhüttenských lesích, kam se vstupovalo od Gfellerova strážního domku vzhůru. Ještě si vzpomínám na rok 1914, který byl na houby obzvlášť bohatý. Když přišel podzim, chodilo se na šípky, které dozrávaly koncem října. I zde jsem znala místo na Stirner Bergu, kde na okraji lesní louky rostlo mnoho keřů s velkými šípky. Bylo to vůbec odlehlé a tiché místečko plné krásy.
Streifzüge durch die heimatlichen Wälder
Von Hermine Buchner, geborene Zhorzel
Wie schön war es doch daheim im Sommer, wenn wir Töppeleser Kinder nach Beeren oder Pilze in den Wald gingen. Ich denke da vor allem an dem „Hau" rechts vom Mühlbach in Richtung zum Stirner Berg, wo es sehr viele Walderdbeeren gab. Der Weg dahin war mit Ginster bewachsen, der um diese Zeit schon blühte. Meist war die Wettengel Hilda mit, die ihr Krüglein immer eher voll hatte als wir. Entweder hat sie fleißiger gepflückt oder wir haben mehr Erdbeeren gegessen. Unser Kännchen wollte und wollte einfach nicht voll werden; immer wieder schüttelten wir es, damit es nach mehr aussah. Zum Schluß brachten wir aber doch soviel heim, daß es für alle auf ein Erdbeerbrot zum Abendessen reichte.
Die Preiselbeeren holten wir im August auf der Hohen Rieß; dort gab es auch Schwarzbeeren (Heidelbeeren) in Hülle und Fülle. Schon der Weg hinauf am frühen Morgen war ein Erlebnis, wenn die ersten Sonnenstrahlen im nebelverhangenen Wald aufleuchteten, die Birken wie Silber schimmerten und mancher Hase aus seinem Bett aus trockenem Gras aufgescheucht wurde. Auch Rehe sahen wir, die erst verschwanden, wenn sie Witterung von uns bekommen hatten. Während der Mittagszeit sonnten wir uns auf einem der uralten Granitblöcke und genossen die Aussicht, die bis zur Ruine Engelhaus und den dunklen Wäldern Gabhorns reichte. Die feierliche Stille ringsum wurde nur vom Gesumm der Bienen im Heidekraut unterbrochen.
Schön war es auch am Vogelherd und dem Mühlberg gegenüber dem Gfeller Bahnwärterhaus und der Kohlmühle. Überall wuchs Heidekraut, dazwischen Preiselbeer- und Schwarzbeersträucher, Wacholderbäumchen und Birken, unterbrochen von Fichten- und Kiefernwaldungen. In das Bild dieser Landschaft gehört auch das reisigsammelnde Weiblein, das dann mit hochgeladenem Buckelkorb aus dem Wald trat und langsam nach Hause ging, wobei sie die schwere Last hin und wieder auf einem Straßenstein absetzte, um ein wenig auszuruhen. Kam die „Schwommazeit", dann ging es nach Pilze. Ich kannte mehrere Plätze, die ich fleißig aufsuchte, weil ich dort immer viele Steinpilze fand, so auf der Donawitzer Seite des Koppenberges, am Mühlberg und am meisten in den Ziegelhüttener Wäldern, zu denen der Zugang beim Gfeller Bahnwärterhaus aufwärts erfolgte. Ich erinnere mich noch an das besonders schwämmereiche Jahr 1914. Kam der Herbst, dann gings nach Hagebutten, die Ende Oktober reif wurden. Hier wußte ich ebenfalls einen Platz am Stirner Berg, wo es am Saum einer Waldwiese viele Sträucher mit großen Hagebutten gab. Es war dies überhaupt ein abgeschiedenes und ruhiges Plätzchen voller
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.