Melodie v noci

Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf

Zvuky v noci obvykle nebývají nijak zvlášť hezké. Stačí si vzpomenout na námluvný křik výra, kočičí serenády nebo řev opilých mladíků. A přece je to právě noc, která duši činí obzvlášť vnímavou pro krásné zvuky. Hudba zaslechnutá z dálky – byť by šlo jen o prostou hru na foukací harmoniku – dokáže probudit city i v hrubě založeném mládenci, jaké bychom nejspíš čekali nanejvýš u zasněného jinocha.

Jednou vlahým letním večerem jsem kvůli pověstnému kozlovi, který se držel na hranici revíru, seděl v Rudesbühlu a se zbraní na kolenou naslouchal hlasu noci. Střelecké světlo dávno pohaslo, sýkorka už dávno vypípala svou poslední notu a schovala hlavičku pod křídlo. Já jsem však seděl dál jako přikovaný. Proč? Inu, naslouchal jsem nádhernému zpěvu. Zprvu to byly jen nesouvislé útržky nesměle zpívané písně. Pak se to proměnilo ve vícehlasý mužský sbor, který se chvílemi rozléval a chvílemi zase utichal, a píseň za písní zaznívala až k mému osamělému místu na čekané. Nakonec se tichým údolím Teplé rozlehlo jako hromobití: „Wenn zwei vom Herzen lieb sich haben, die trennt im Leben die Welt nicht mehr" (Když se dva z srdce milují, nerozdělí je na světě už nic). Musel jsem uznat, jak dobří zpěváci ti chlapci z Töppeles jsou. Když zpěv dozněl, plížil jsem se domů v dojatém rozpoložení. Něco to znamená, když učitel zasáhne do soukolí kulturního života na vesnici, aby vytáhl vůz z jednotvárnosti všedního dne. Pan vrchní učitel Habl to v tomto smyslu dovedl znamenitě – uměl smysluplně naplnit volný čas starší mládeže z Töppeles.

Jeden další krásný zážitek jsem měl o několik let dříve. Koupal jsem se pozdě večer u mlýnského jezu, když se od Císařské ulice (Kaiserstraße) ozvalo klapání kopyt drožkářského koně. Údolí Teplé v té době ještě nebylo příliš znesvěceno hukotem motorových vozidel. Náhle se z povozu ke mně rozezněl křišťálově čistý ženský zpěv. Muselo jít o árii z nějaké opery, kterou umělkyně jako projev své životní radosti vyzpěvovala do noci. Melodie se odrazila od stěny mlhy a v ozvěně se křížila. Poslední tón pak dozněl v jasném, stejně křišťálově čistém smíchu. Snad nějaký necitelný společník netaktní poznámkou narušil zpěvaččino soustředění. – Umění jsem tehdy příliš nerozuměl a z abstraktního umění se mi obrací žaludek dodnes; ale tenkrát jsem přece jen zahlédl pohled do výšin skutečného umění.