⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Bylo pro nás vždycky svátkem, když se med stáčel. Nejedna ochutnávka putovala ke známým a příbuzným. Od včelína cesta stoupala na dvůr. Tady bylo na zimu navršené palivové dříví. Kolikrát jsme otci pomáhali řezat dříví, zatímco sekání chrastí bylo spíš matčinou záležitostí. Když se takový svazek chrastí přiložil do kamen, byly „zelené vařené knedlíky" ještě jednou tak křupavé. Zpátky na severní straně školní budovy se šlo na cvičiště a cestu k zahradní brance. Vpravo od ní byla zelinářská zahrada a školka stromků.

Ze zahrady jsme, dokud jsme byli malí, nesměli ven. V létě honačka Frieda Ritterová každý večer proháněla krávy kolem plotu, po úvozové cestě na pastvu. Když se vracela, přinesla nám občas kytici lučních květin, žlutý a červený jetel, zvonky, kočičí packy a podobně. To jsme ještě nikdy neviděli a moc jsme se z toho radovali. Z okna jsme pozorovali školní děti, jak přicházejí a zase odcházejí, jak cvičí na cvičišti nebo jak s nimi učitel hraje hry — Šípkovou Růženku, Most a nejoblíbenější „Kdo se bojí, nesmí do lesa" (Der Plumpsack geht um). Když později přišel učitel Schrott — zdatný cvičenec —, cvičilo se na bradlech a hrazdě; to jsme pak taky pilně nacvičovali.

Náš malý svět kolem školní budovy nebyl nikdy nudný. Často vystupovali Horoslavkovští (Schlaggenwalder), kteří přijeli vlakem z Karlových Varů, v Töppeles a dávali přednost pěší cestě přes Kirchberg před motoráčkem, jenž o něco později přifuněl přes Stirnberg nahoru. Když už byl nahoře, pravidelně zapískal, jako by měl čirou radost, že to zase dokázal. Jednou zapískal i v noci, dlouho a nepřetržitě, až konečně přispěchali na pomoc lidé a přinesli zprávu, že vykolejil. Nikomu se ale nic nestalo. Ještě dlouho potom se o té události mluvilo.

Návštěvy u nás bývaly vzácné. Ale jednoho dne kráčel cestou ke škole nahoru vskutku slavný muž. Byl to známý vlastenecký básník Josef Hofmann. Když nás děti uviděl, jeho první slova zněla: „Stojí tu jako varhanní píšťaly u okna." Jeho návštěva se týkala obrazu mé matky ve staré chebské kroji, který si vzal s sebou do své knihy o krojích. Když jsme byli větší, mohli jsme se od domu vzdalovat víc. Především nás lákal les. Ale o tom povím až v příštím Heimatbriefu.

Cenu lidí i věcí lze posoudit teprve tehdy, když zestárnou. Ebner-Eschenbachová

věta pokračuje na dalším listu ⟶