TY, MÁ STARÁ VĚŽI

Stojíš tam nahoře na návrší, tvůj pohled bloudí přes lesy a jezera, zvětralý je tvůj kámen, osamělá jsi tam, sama.

Opuštěná leží kolem krajina, ticho lesů neruší žádná ruka. Žádná rána sekery už nezní tmou, žádné veslo nerozčeří třpyt jezer.

Už dlouho věrně konáš svou povinnost, zalitá jasným slunečním světlem, i měsíčním svitem, zlatavě bledým, jako strážkyně domova vysoko nad údolím.

Hledavě hledíš přes vřesoviště a rašeliniště, přes rybník a řeku, přes rákos a trávu, kudy už nekráčí lidská noha, kudy nevede žádná stezka, žádná pěšina.

Stále tě ještě vidím před sebou stát, když se mi před očima míhají obrazy domova; a někdy slyším tvou smutnou píseň, kterou ke mně zanesl vítr, když jsem se s tebou loučil:

„Pryč, pryč jdeš teď i ty, pryč, pryč je domov i klid, jednou, jednou se vrátíš, už nikdy nenajdeš své domovské štěstí."

Rok za rokem už uplynul, co jsem od tebe odešel jako truchlící syn; v šumění stromů, ve vyjícím vichru slyším tě naříkat, má stará věži:

„Musím zůstat zde na hoře, hroby a mrtví mi byli ponecháni. Zůstala jen pustina a prázdnota! Zpěv žádného ptáka se už nezvedá.

Jen vrány křičí kolem mých cimbuří, sova a puštík hnízdí ve žlabech. Z polí nezní zpěv žádné děvečky, zapomněla jsem, jak zvoní kosy.

Cizí lidé, a cizí je jejich řeč, rýpou v zemi, pustoší tento kraj! A táhnou dál a dál jako hunské hordy, z tvého domova se stala cizina."

Přece bych se s tebou znovu chtěla dívat přes hory a horské hřbety, jak jsem to ráda dělávala jako dítě, jen tiše ovívána větrem.

Ještě jednou bych chtěla obejmout, chtěla to podržet, už nikdy nepustit: obraz domova, viděný z věže! Buďte mi pozdraveny, vy výšiny Císařského lesa!

Poet

věta pokračuje na dalším listu ⟶