TY, MÁ STARÁ VĚŽI
Stojíš tam nahoře na návrší, tvůj pohled bloudí přes lesy a jezera, zvětralý je tvůj kámen, osamělá jsi tam, sama.
Opuštěná leží kolem krajina, ticho lesů neruší žádná ruka. Žádná rána sekery už nezní tmou, žádné veslo nerozčeří třpyt jezer.
Už dlouho věrně konáš svou povinnost, zalitá jasným slunečním světlem, i měsíčním svitem, zlatavě bledým, jako strážkyně domova vysoko nad údolím.
Hledavě hledíš přes vřesoviště a rašeliniště, přes rybník a řeku, přes rákos a trávu, kudy už nekráčí lidská noha, kudy nevede žádná stezka, žádná pěšina.
Stále tě ještě vidím před sebou stát, když se mi před očima míhají obrazy domova; a někdy slyším tvou smutnou píseň, kterou ke mně zanesl vítr, když jsem se s tebou loučil:
„Pryč, pryč jdeš teď i ty, pryč, pryč je domov i klid, jednou, jednou se vrátíš, už nikdy nenajdeš své domovské štěstí."
Rok za rokem už uplynul, co jsem od tebe odešel jako truchlící syn; v šumění stromů, ve vyjícím vichru slyším tě naříkat, má stará věži:
„Musím zůstat zde na hoře, hroby a mrtví mi byli ponecháni. Zůstala jen pustina a prázdnota! Zpěv žádného ptáka se už nezvedá.
Jen vrány křičí kolem mých cimbuří, sova a puštík hnízdí ve žlabech. Z polí nezní zpěv žádné děvečky, zapomněla jsem, jak zvoní kosy.
Cizí lidé, a cizí je jejich řeč, rýpou v zemi, pustoší tento kraj! A táhnou dál a dál jako hunské hordy, z tvého domova se stala cizina."
Přece bych se s tebou znovu chtěla dívat přes hory a horské hřbety, jak jsem to ráda dělávala jako dítě, jen tiše ovívána větrem.
Ještě jednou bych chtěla obejmout, chtěla to podržet, už nikdy nepustit: obraz domova, viděný z věže! Buďte mi pozdraveny, vy výšiny Císařského lesa!
Poet
O DU MEIN ALTER TURM
Du stehst dro'm auf Bergeshöh!
Dein Blick schweift über Wald und See,
wetterhart ist dein Gestein,
einsam bist Du dort allein.
Verlassen liegt umher das Land,
der Wälder Stille bricht keine Hand.
Kein Axtschlag dröhnt mehr durch das Dunkel,
kein Ruder löscht der Seen Gefunkel.
Schon lange tust Du treu die Pflicht,
umgossen hell von der Sonne Licht,
vom Mondenscheine, goldenfahl,
als Wächter der Heimat hoch über'm Tal.
Suchend schaust Du über Heid' und Moor,
über Teich und Fluß, über Schilf und Rohr,
die keines Menschen Fuß mehr rührt,
durch die kein Steg, kein Pfad mehr führt.
Immer noch seh' ich Dich vor mir steh'n,
wenn heimatlich Bilder vor'm Auge weh'n;
und manchmal hör ich Dein trauriges Lied,
das der Wind zu mir trug, als ich von Dir schied:
„Fort, fort gehst nun auch du,
fort, fort ist Heimat und Ruh',
einst, einst kehrst du zurück,
findest nimmer dein Heimatglück."
Jahr um Jahr ist verstrichen schon,
seit ich von Dir ging als trauernder Sohn;
in der Bäume Rauschen, im heulenden Sturm
hör ich Dich klagen, mein alter Turm:
„Ich muß bleiben am Berge hier,
Gräber und Tote ließ man mir.
Zurückgeblieben sind Öd' und Leer'!
Keines Vogels Sang erhebt sich mehr.
Nur Krähen kreischen um meine Zinnen,
Eul' und Kauz nisten in Rinnen.
Von den Feldern tönt keiner Mägde Singen,
vergessen hab ich wie Sensen klingen.
Fremde Menschen, und fremd ist ihr Wort,
sie schürfen die Erde, verwüsten den Ort!
Und wandern stets weiter wie hunnische Horden,
aus deiner Heimat ist Fremde geworden."
Doch wieder möcht ich mit Dir blicken
über Berg und Bergesrücken,
wie einst ich's gerne tat als Kind,
leis umfächelt nur vom Wind.
Einmal noch möcht ich umfassen,
möcht es halten, nimmer lassen:
Der Heimat Bild, vom Turm geseh'n!
Seid mir gegrüßt, Ihr Kaiserwaldhöh'n!
Poet
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.