Zimní radovánky v rodném kraji

Vedlejší snímek nám ukazuje Horní Slavkov (Schlaggenwald) v zimním kabátě. Skoro je slyšet cinkání rolniček koňských saní, které projíždějí městečkem. Když totiž tento snímek vznikal, bylo auto ještě v plenkách. Vrabci to tehdy v zimě měli dobré, vždyť všude na ulicích nacházeli teplé koňské koblihy. Sáně byly v té době v naší domovině nejen důležitým dopravním a přepravním prostředkem v zimě, ale sloužily i dětem k tomu, aby si zimní radovánky užily naplno.

Nejjednodušší dětské sáně byly takzvaný „Bre-l-rutscher" – skládaly se ze dvou nízkých plazů se sedací deskou. Ať byla ta věc jakkoli primitivní, svůj účel splnila beze zbytku. Pak tu byly malé, železné dětské saňky s opěrkou. Mnoho otců rodin postavilo svým dětem větší dřevěné sáně, na které se hned vešly dvě nebo tři děti. Boby byly ještě vzácností.

„Gruschtilo" se všude, kde byl nějaký „kopeček" nebo svažitá cesta – tak od nádraží k Zehentplatzu, od Donnerova domu do Seifertsgrünu, od Kaunitze do Bräuhausgasse, pak do Trifty, na Neue Straße a podobně. Co to bývalo za hlučnou veselost, když tak deset nebo dvacet kluků a děvčat se svými sáňkami nebo bruslemi znejišťovalo cesty a ulice. Objevil-li se na některém rohu „policajt", děti se svými sáněmi rychle vzaly nohy na ramena, protože v obvodu města se přece nesmělo klouzat. Ale pokud se dobře pamatuji, klouzaly ve městě asi úplně všechny hornoslavkovské děti. Když bylo „leinisch" (t. j. sněhu tak akorát), děti dělaly sněhové koule a stavěly z nich sněhuláky a sněhové chýše. Samozřejmě se odehrávaly i bitvy na sněhové koule. Sníh byl tedy pro hornoslavkovské děti opravdu zdrojem radosti.

Když se děti za soumraku vracely domů se zkřehlými prsty a červenými tvářemi, viděly v mnohých oknech záři hořícího vánočního stromku. Ozvěna blažených vánočních dnů se ohlásila v jejich malých srdcích.

Marterer

[obr] 3 Richter Bitter 433 / Na každý vánoční stůl a pro sváteční dny

věta pokračuje na dalším listu ⟶