Vánoce v Töppeles
Napsal Otto Markof, učitel, Töppeles-Grafrath
Jak hluboce k sobě patří slavnostní slovo Vánoce a důvěrně znějící slovo domov, si dnes, 17 let po ztrátě staré domoviny, uvědomujeme právě ve vánočním čase znovu a naplno. I když se většina našich krajanů v nové domovině mezitím alespoň trochu zabydlela a zorientovala, víme, že v době vánoční se všechny naše myšlenky vracejí do staré domoviny a že se právě v tomto čase cítíme v rozptýlení navzájem nejtěsněji spojeni. Co znamenají německé Vánoce, co člověk v dětství vnímá jen citově, ale o to silněji, jsem si poprvé zvlášť uvědomil ve strašné zimě 1941, když jsem jako zraněný po sedmnáctidenní jízdě vlakem přes nekonečné ruské pláně přijížděl na Štědrý večer do malého slezského městečka. Osvětlený stromek na nádraží a vánoční zpěv sester, které nás vítaly, jsem vnímal jako znamení z jiného světa. Po beznadějné východní pustině mi teprve tehdy skutečně došlo, co znamenají Německo a Západ.
I když rodiče se svými dětmi znovu a znovu prožívají tajemství Vánoc, vzpomínky na Vánoce z dětských let zůstávají pro každého člověka přece jen nejkrásnější. V době před třiceti lety, na kterou vzpomínám, nebyly výklady obchodů ještě tak přeplněné jako dnes a tušení a očekávání adventního času ještě nebylo ničeno hlukem, reklamou a vypočítavým obchodním duchem naší doby. Tehdy ještě byl zážitek chodit týdny před Vánocemi po lesích a hledat nejkrásnější stromek. Tehdy ještě platilo nepsané pravidlo, že si každý svůj stromek musí sám „obstarat". Selským a panským lesům se tím dost přitížilo. Nad tímto „zvykem" se mlčky a velkoryse přivíralo oko.
Ještě si pamatuji, jak jsme jednou v obecné škole s celou třídou a naším učitelem Roithem přinesli stromeček, abychom poslední školní den mohli oslavit u ozdobeného stromku. Nikomu nebylo na třpytících se jedličkách poznat, jakým způsobem se dostaly k tomuto svěcení. Otec mi jednou vyprávěl, že v jeho dětství se v mnohodětných selských rodinách stromky ještě věšely na strop, aby se ochránily před náporem velkého množství dětí, protože sladkosti byly tehdy pro děti něčím zcela vzácným. Mnohé staré vánoční zvyky, o kterých mi otec ještě vyprávěl, jsme my děti znaly už jen z doslechu. Namáhavou hodinovou cestu pěšky přes zasněžený Kirchberg do Horního Slavkova (Schlaggenwald) na půlnoční mši podstupovalo v naší dětství už jen několik žen a mužů. Pro ty, kdo tuto námahu podstoupili, se však půlnoční bohoslužba vždy stávala velkým zážitkem. Vánoční chození do kostela na první svátek bylo ale pro většinu lidí ještě rodinnou slavností. Jak veliké oči jsme dělali jako děti, když jsme mohli vidět jesličky s postavami v životní velikosti ve slavkovském kostele.
Weihnachten in Töppeles
Weihnachten in Töppeles
Von Otto Markof, Lehrer, Töppeles-Grafrath
Wie sehr das weihevolle Wort Weihnacht und das traute Wort Heimat auf das innigste zusammengehören, kommt uns heute noch, 17 Jahre nach dem Verlust der alten Heimat, gerade in der Weihnachtszeit erst recht wieder zum Bewußtsein. Auch wenn die meisten unserer Landsleute sich in ihrer neuen Heimat inzwischen einigermaßen eingelebt und zurechtgefunden haben, so wissen wir, daß alle unsere Gedanken in der Weihnachtszeit in der alten Heimat weilen werden und daß wir uns in der Diaspora vor allem in dieser Zeit auf das engste verbunden fühlen. Was deutsche Weihnacht bedeutet, was man in der Kindheit nur gefühlsmäßig aber um so stärker empfindet, wurde mir erstmals in besonderem Maße bewußt, als ich in dem furchtbaren Winter 1941 als Verwundeter nach 17 Tagen Bahnfahrt durch die endlosen Weiten Rußlands am Heiligen Abend in ein kleines schlesisches Städtchen einfuhr. Den Lichterbaum auf dem Bahnhof und den Weihnachtsgesang der uns empfangenden Schwestern empfand ich wie ein Zeichen aus einer anderen Welt. Nach der trostlosen östlichen Weite kam mir so richtig zum Bewußtsein, was Deutschland und Abendland bedeuten.
Wenn auch die Eltern mit ihren Kindern das Geheimnisvolle der Weihnacht immer wieder aufs Neue erleben und durchleben, so bleiben die Erinnerungen an die Weihnachten der Kinderjahre für jeden Menschen doch die schönsten. In der Zeit vor 30 Jahren, an die ich denke, waren die Auslagen der Geschäfte noch nicht so überfüllt wie heute, das Ahnungs- und Erwartungsvolle der Adventszeit wurde noch nicht zerstört durch den Lärm, durch die Reklame und den raffinierten Geschäftsgeist unserer Zeit. Da war es noch ein Erlebnis, Wochen vor Weihnachten durch die Wälder zu streifen und Auschau zu halten nach dem schönsten Baum. Da war es noch ein ungeschriebenes Gesetz, daß jeder seinen Baum selbst „holen" mußte. Den Bauern- und herrschaftlichen Wäldern wurde da schon arg zugesetzt. Stillschweigend und großzügig hat man über diese „Sitte" hinweggesehen.
Ich kann mich noch erinnern, wie wir in der Volksschule die ganze Klasse mit unserem Lehrer Roith einmal ein Bäumchen eingeholt haben, damit wir den letzten Schultag bei einem geschmückten Bäumchen feiern konnten. Niemand sah es den glitzernden Tannenbäumen an, daß sie auf diese Weise zur Weihe gekommen sind. Mein Vater erzählte mir einmal, daß in kinderreichen Bauernfamilien in seiner Kindheit die Weihnachtsbäume noch an die Decke gehängt wurden, um den Baum vor dem Ansturm der großen Kinderschar zu schützen, denn Süßigkeiten waren in der damaligen Zeit für Kinder etwas ganz selte-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.