Poslední školní den v adventu

Od Heinricha Heße, Gfell-Diendorf

Během první poloviny prosince bubnoval déšť bez ustání do oken jednotřídní obecné školy ve Gfellu. Teď se ale zdálo, že se list obrací. Už čtyři dny panoval tuhý mráz a rybník už pokrýval silný led. Velkou starostí dětí byl sníh: přijde ještě před svátky? Co by to bylo za Vánoce bez sáňkařské dráhy? Optimisté odvozovali svou předpověď z tmavých mraků, které se na obloze honily jako nepřátelské jezdecké eskadrony. Jiní zase tvrdili, že viděli, jak předešlého večera táhly krákající vrány do lesa, a Wetzsteinův strýc prý při donášení vody tetě Opl řekl, že něco visí ve vzduchu: „je cítit sníh". Tihle staří mazáci, kteří u počasí a jeho úskoků zešedivěli, to museli vědět nejlíp.

Ve třídě se tak hlasitě střetávaly názory na téma „sníh". Konec tomu rozruchu učinil až příchod učitele. Při modlitbě zjistil, že Willi má špinavé ruky, Seff si nepočesal vlasy, Anna se nalíčila papírkem od čekanky a Vitovi z kapsy vesty vykukovaly tři cigarety. Přísné oko vychovatele si ale všimlo i lesknoucího se rukávu u Liebreicha a jeho ušpiněného nosu. Nakonec si učitel vzpomněl, že při procházce po Kočičí stezce (Katzensteig) viděl něco ležet, co tam nepatřilo. Wenz zrudl, ale otcovství tvrdošíjně popíral. Tu přišlo ke slovu pravítko. Ale hned u prvního provinilce se pedagogický meč přelomil vedví. Uprostřed mravního hřmotu výslechu se najednou učiteli po tváři rozlil úsměv. Pod první lavicí totiž objevil dudlík. Malá dívenka se rychle sehnula a zahanbeně si corpus delicti strčila do zástěrky.

Když vyučování začalo, pozornost dětí silně vázla. Každé z nich už myslelo na Ježíška. Někteří už nakoukli za kulisy a zjistili, že se konečně splní vysněný sen o spící panence a bruslích. K tomu venku začalo lehce sněžit. O druhé přestávce se mezi poprašek sněhu zamíchaly nejdřív malé a o něco později i velké vločky. Malé se přezdívaly „chalupníci",

[obr] Zima 1915 ve Gfellu

věta pokračuje na dalším listu ⟶