Další fotografie mě přivádí blíž k Putzecku (Heßecku), a tam si k svému zděšení všímám, že Pluhovu domu chybí střecha. Vypadá jako vyhořelý. Často jsem se, když tam bydlela slečna Schneiderová, dívala dolů z okna prvního patra. Nyní k dalšímu snímku. „Tak to je tedy Zimní dům," říkám si a hledím na dost zanedbaně vyhlížející budovu, od níž vede cesta k bývalé dívčí škole. Všude v postranní uličce leží kamení a suť v nepořádném zmatku. Hostinec U Jelena je zřícenina a jen škola vypadá renovovaně nebo nějak jinak.
Poslední dva snímky ukazují oblast v okolí Kirchstaffel (Kostelních schodů). I ony znovu dokazují, jak i zde zjevně postupuje úpadek. Domovní zříceniny, ztrouchnivělé ploty a zahrádky, kdysi udržované, dnes skrývají jen bujné plevele. Protože poslední snímek byl pořízen ze Starého trhu a dům Roßmeissl už tam nestojí, otevírá se nerušený pohled ke kostelu a domům pod ním.
Úpadek starého horního města, v němž jsem prožila tolik šťastných let, na mě působil deprimujícím dojmem a znovu dokázal, jak cizí se stal obraz rodného kraje. Jak ráda bych tehdy byla, kdyby Slavkov prožil hospodářský rozmach a rozrostl se novými stavbami. Věděli bychom ale, že si zachoval svou duši a zůstal domovem. Takto nám zbývá jen vzpomínka; ale ta je oním rájem, z něhož nás nikdo nemůže vyhnat.
Doslov vydavatele: Ze snímků starého Slavkova, které slečna Müllerová zmiňuje, jsou dva otištěny v tomto sešitě na dvoustraně 16/17 a opatřeny bližším vysvětlením. Zveřejnění dalších snímků bude pokračovat v příštích číslech Heimatbriefu.
[obr] Jako po náletu! Otřesný obraz zkázy nabízí dnes staré město Horního Slavkova. Výše uvedený snímek ukazuje zadní průčelí několika domů na náměstí, a to – zleva doprava – dům č. 50 (Wirlitsch, řezník), dům č. 51 (Borkenstein, zahradník) a dům č. 52 (Pluhův dům, holič Dörfel).
Aber wie fremd wirkt alles! Wo sind die Häuser darüber mit „Broutbänk", Weidls Bäckerei usw. Alles verschwunden. Unwillkürlich dachte ich an die ersten Vorfrühlingstage, wenn die Jungen im Lichte der wärmenden Sonne an diesem Plätzchen über dem Rathaus ihre ersten Spiele mit Kugeln tätigten (uaradeln). Vorbei! Das Pflughaus steht zwar noch, aber nur als Fassade, darüber gähnt ein Loch, wo einst das Haus vom Konditor Heß stand. Daß dieses vielleicht einmal dem wachsenden Verkehr hätte weichen müssen, war zu erwarten, aber so stimmte das Bild trübe. Das berühmte „Putzeck", der Treffpunkt so vieler Schlaggenwalder, existiert nicht mehr. Zur Erntehilfe antretende Frauen vervollständigen das Bild, doch wirken sie nicht wie solche, die derartige Arbeiten gewöhnt sind.
Das folgende Foto führt mich näher an das Putzeck (Heßeck) heran, und da bemerke ich zu meinem Schrecken, daß dem Pflughaus das Dach fehlt. Es sieht wie ausgebrannt. Oft habe ich, als Fräulein Schneider dort wohnte, vom Fenster des ersten Stockes hinunterblickt. Nun zum nächsten Bild. „Das ist also das Winterhaus", sage ich mir und blicke ein recht verwahrlost wirkendes Gebäude an, von dem aus der Weg zur ehemaligen Mädchenschule führt. Überall in der Seitengasse liegen Steine und Schutt in regellosem Durcheinander. Das Hirschen-Gasthaus ist eine Ruine und die Schule allein scheint renoviert oder irgendwie anders zu sein.
Die beiden letzten Aufnahmen zeigen das Gebiet in der Umgebung der Kirchstaffel. Auch sie beweisen erneut, wie hier ebenfalls der Verfall zusehends fortschreitet. Häuserruinen, morsche Zäune und Gärtlein, die einst gepflegt waren und heute nur noch Unkrautgestrüpp bergen. Da das letzte Bild vom Alten Markt aus geknipst wurde und das Roßmeissl-Haus dort nicht mehr steht, bietet sich der ungehinderte Blick zur Kirche und den darunter befindlichen Häusern.
Der Verfall der alten Bergstadt, in der ich so viele glückliche Jahre verlebte, wirkte niederdrückend auf mein Gemüt und bewies aufs neue, wie fremd das Bild der Heimat geworden war. Wie froh wäre ich seinerzeit gewesen, wenn Schlaggenwald einen wirtschaftlichen Aufschwung genommen und sich durch neue Bauten vergrößert hätte. Man hätte aber gewußt, daß es seine Seele bewahrte und Heimat blieb. So besitzen wir nur die Erinnerung; doch sie ist das Paradies, aus dem wir nicht vertrieben werden können.
Nachwort des Herausgebers: Von den von Fräulein Müller erwähnten Aufnahmen des alten Schlaggenwald sind zwei in diesem Heft auf der Doppelseite 16/17 abgebildet und mit einer näheren Erklärung versehen. Die Veröffentlichung der anderen Aufnahmen erfolgt fortlaufend in den kommenden Heimatbriefen.
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.