Z töppeleské místní kartotéky

Nekrolog. Dne 28. prosince 1962 po krátké nemoci náhle zesnul ve víře ve svého Spasitele pan Franz Neuerer, ve svém 68. roce života. Zesnulý, nejmladší z pěti dětí, byl vyučeným kuchařem. V roce 1913 skončilo jeho tříleté učení. Tehdy ve společnosti přátel svého otce příjemně zaujal jistým vystupováním a milou povahou v typicky vídeňském stylu. Jeho otcem byl stavební polír Josef Neuerer (stavitel töppeleské školy a Stirnerova mostu). Karlovarští nedělní myslivci se svým doprovodem se v restauraci rádi bavili s inteligentním a pohledným mladým mužem. Byl pro ně mladým doktorem, přicházejícím rovnou z vysoké školy. Následovala pak ona okřídlená slova starého Neuerera: "Snad by mohl". Pro Karlovaráky to nebylo ani "ano", ani "ne", takže pro jistotu zůstali u oslovení "doktor". Bystří Töppelesané to věděli lépe – otec tím mohl myslet jen vysoké školné. Od té doby, tedy už 50 let, se mu neříkalo Franz, ale prostě a jednoduše "doktor" – i pro listonoše.

Náš doktor byl od roku 1915 účastníkem první světové války a od roku 1919 zaměstnán v Melchersově kamenolomu. V roce 1924 objevil jeden pražský šéfkuchař mezi papíry na úřadu práce a nezaměstnanecké péče v Mariánských Lázních prvotřídní vídeňská vysvědčení našeho doktora. Z Töppeles byl pryč jen čtyři týdny, déle to nevydržel, musel se vrátit domů do revíru. Ze své chorobné vášně pro myslivost (dědičné zatížení) se náš doktor už jednoduše nedal vyléčit. Všechny pracovní nabídky s dvojnásobným i trojnásobným platem odmítal. Pisateli těchto řádků se tehdy podařilo dosáhnout jen toho, že bezúhonný doktor unikl citelnému trestu za svévolné opuštění pracovního místa během hlavní sezóny (masopust 1924).

Sousední revíry se svými hajnými Hahnem z Ziegelhütten a Schusterem z Leimgruben o této nevyléčitelné nemoci věděly a přivíraly nad ní oči. Töppelesští nájemci honitby Janker, Ernst Frisch a Wurtinger přivírali oči velmi často, oběma zavčas. Kdyby zesnulému stála po boku jeho manželka, kterou si vzal v roce 1946 v Mariánských Lázních, a nynější vdova paní Anna, rozená Kriegelsteinová (narozená 1902 ve Vídni), už o 22 let dříve, vyvíjel by se doktorův život jinak. Za vydělané peníze by si mohl pořídit vlastní honitbu s rybníkem, čímž by mu bylo ušetřeno mnoho odříkání a pronásledování. Od krizových let třicátých let se už nehnul od boku Kuhlafrieda, který mu opatřil práci a obživu, takže mohl být každou neděli v revíru.

Z Neuererových chlapců byl náš doktor tím nejstatečnějším a nejpilnějším, vždy skromný a ochotný pomoci, se srdcem a citem. Bylo by možné o něm vyprávět mnoho historek. Některé jsem již uvedl ve svých töppeleských mysliveckých historkách, další budou ke čtení ve vhodnou dobu v töppeleské pamětní knize. Náš doktor teď přešel do velké domoviny, kde už neexistují hranice revírů. Pán Bůh mu dopřej klid a mír. Jeho manželce, paní Anně Neuererové, a jeho sestře, paní Anně Holzingerové, patří naše upřímná soustrast.

Při prohlížení našich evidenčních dotazníků jsem si všiml, že jedna krajanka odebírá čtyři výtisky vysídleneckých listů a navíc přijímá a platí čtyři egerlandské kalendáře. Nuže, milá Kono Mino, tato obětavost jde podle mého názoru přece jen příliš daleko; nikdo Ti nebude mít za zlé, když tři kalendáře jako přebytečné vrátíš. Jedna nová odběratelka mi s radostnými slovy díků napsala, že jí příchodem Heimatbriefu byla znovu darována stará domovina. Bohužel dosud nic nevěděla o existenci slavkovského HB. Chtěl bych zde ještě jednou zdůraznit, že náš HB není zábavný časopis v obvyklém smyslu, nýbrž zvláštní domovský list, který nás oslovuje osobně. Přečtěte si přece hodnocení na straně 5, pak budete přesně vědět, co pro nás všechny HB znamená. Aby náš domovský list mohl ještě dlouho existovat, nepotřebuje vydavatel jen čtenáře, ale předplatitele! Rozesíláním sešitů vzdáleným známým a příbuzným podkopáváme existenční základ našeho HB, jehož výroba je spojena s velkými náklady, které musí být kryty předplatným. Pomozme tedy všichni získávat nové odběratele.

věta pokračuje na dalším listu ⟶