Z töppeleské místní kartotéky
Nekrolog. Dne 28. prosince 1962 po krátké nemoci náhle zesnul ve víře ve svého Spasitele pan Franz Neuerer, ve svém 68. roce života. Zesnulý, nejmladší z pěti dětí, byl vyučeným kuchařem. V roce 1913 skončilo jeho tříleté učení. Tehdy ve společnosti přátel svého otce příjemně zaujal jistým vystupováním a milou povahou v typicky vídeňském stylu. Jeho otcem byl stavební polír Josef Neuerer (stavitel töppeleské školy a Stirnerova mostu). Karlovarští nedělní myslivci se svým doprovodem se v restauraci rádi bavili s inteligentním a pohledným mladým mužem. Byl pro ně mladým doktorem, přicházejícím rovnou z vysoké školy. Následovala pak ona okřídlená slova starého Neuerera: "Snad by mohl". Pro Karlovaráky to nebylo ani "ano", ani "ne", takže pro jistotu zůstali u oslovení "doktor". Bystří Töppelesané to věděli lépe – otec tím mohl myslet jen vysoké školné. Od té doby, tedy už 50 let, se mu neříkalo Franz, ale prostě a jednoduše "doktor" – i pro listonoše.
Náš doktor byl od roku 1915 účastníkem první světové války a od roku 1919 zaměstnán v Melchersově kamenolomu. V roce 1924 objevil jeden pražský šéfkuchař mezi papíry na úřadu práce a nezaměstnanecké péče v Mariánských Lázních prvotřídní vídeňská vysvědčení našeho doktora. Z Töppeles byl pryč jen čtyři týdny, déle to nevydržel, musel se vrátit domů do revíru. Ze své chorobné vášně pro myslivost (dědičné zatížení) se náš doktor už jednoduše nedal vyléčit. Všechny pracovní nabídky s dvojnásobným i trojnásobným platem odmítal. Pisateli těchto řádků se tehdy podařilo dosáhnout jen toho, že bezúhonný doktor unikl citelnému trestu za svévolné opuštění pracovního místa během hlavní sezóny (masopust 1924).
Sousední revíry se svými hajnými Hahnem z Ziegelhütten a Schusterem z Leimgruben o této nevyléčitelné nemoci věděly a přivíraly nad ní oči. Töppelesští nájemci honitby Janker, Ernst Frisch a Wurtinger přivírali oči velmi často, oběma zavčas. Kdyby zesnulému stála po boku jeho manželka, kterou si vzal v roce 1946 v Mariánských Lázních, a nynější vdova paní Anna, rozená Kriegelsteinová (narozená 1902 ve Vídni), už o 22 let dříve, vyvíjel by se doktorův život jinak. Za vydělané peníze by si mohl pořídit vlastní honitbu s rybníkem, čímž by mu bylo ušetřeno mnoho odříkání a pronásledování. Od krizových let třicátých let se už nehnul od boku Kuhlafrieda, který mu opatřil práci a obživu, takže mohl být každou neděli v revíru.
Z Neuererových chlapců byl náš doktor tím nejstatečnějším a nejpilnějším, vždy skromný a ochotný pomoci, se srdcem a citem. Bylo by možné o něm vyprávět mnoho historek. Některé jsem již uvedl ve svých töppeleských mysliveckých historkách, další budou ke čtení ve vhodnou dobu v töppeleské pamětní knize. Náš doktor teď přešel do velké domoviny, kde už neexistují hranice revírů. Pán Bůh mu dopřej klid a mír. Jeho manželce, paní Anně Neuererové, a jeho sestře, paní Anně Holzingerové, patří naše upřímná soustrast.
Při prohlížení našich evidenčních dotazníků jsem si všiml, že jedna krajanka odebírá čtyři výtisky vysídleneckých listů a navíc přijímá a platí čtyři egerlandské kalendáře. Nuže, milá Kono Mino, tato obětavost jde podle mého názoru přece jen příliš daleko; nikdo Ti nebude mít za zlé, když tři kalendáře jako přebytečné vrátíš. Jedna nová odběratelka mi s radostnými slovy díků napsala, že jí příchodem Heimatbriefu byla znovu darována stará domovina. Bohužel dosud nic nevěděla o existenci slavkovského HB. Chtěl bych zde ještě jednou zdůraznit, že náš HB není zábavný časopis v obvyklém smyslu, nýbrž zvláštní domovský list, který nás oslovuje osobně. Přečtěte si přece hodnocení na straně 5, pak budete přesně vědět, co pro nás všechny HB znamená. Aby náš domovský list mohl ještě dlouho existovat, nepotřebuje vydavatel jen čtenáře, ale předplatitele! Rozesíláním sešitů vzdáleným známým a příbuzným podkopáváme existenční základ našeho HB, jehož výroba je spojena s velkými náklady, které musí být kryty předplatným. Pomozme tedy všichni získávat nové odběratele.
Aus der Töppeleser Ortskartei
Nachruf. Am 28. Dezember 1962 ist nach kurzem Leiden Herr Franz Neuerer im Glauben an seinen Erlöser im 68. Lebensjahr plötzlich verschieden. Der Verstorbene, als jüngstes von fünf Kindern, war gelernter Koch. 1913 ging seine dreijährige Lehrzeit zu Ende. Er fiel damals durch sein sicheres Auftreten und sein gefälliges Wesen nach typisch Wiener Art in der Gesellschaft der Freunde seines Vaters angenehm auf. Sein Vater war der Baupolier Josef Neuerer (Erbauer der Töppeleser Schule und der Stirner Brücke). Die Karlsbader Sonntagsjäger mit Anhang unterhielten sich im Restaurant gern mit dem intelligenten und gutaussehenden jungen Mann. Er war für sie ein gerade von der Hochschule kommender, junger Doktor. Nun folgten jene drei geflügelten Worte des alten Neuerers: „Sa könnt ers". Für die Karlsbader kein „Ja" und auch kein „Nein", sie blieben vorsichtshalber beim Namen „Doktor". Die hellhörigen Töppeleser wußten es besser; damit konnte der Vater nur an das hohe Lehrgeld gedacht haben. Seit dieser Zeit, also seit 50 Jahren, hieß er nicht mehr Franz, sondern für alle schlicht und einfach „der Doktor", selbst für die Briefträger.
Unser Doktor war ab 1915 Teilnehmer des ersten Weltkrieges und ab 1919 in Melchers Steinbruch beschäftigt. 1924 entdeckte ein Prager Küchenchef unter den Papieren beim Amt für Arbeitsvermittlung und Arbeitslosenfürsorge in Marienbad die erstklassigen Wiener Zeugnisse unseres Doktors. Er war nur vier Wochen von Töppeles abwesend, länger hielt er es nicht aus, er mußte wieder heim ins Revier. Von seiner krankhaften Jagdleidenschaft (erbliche Belastung) war unser Doktor einfach nicht mehr zu heilen. Alle beruflichen Angebote mit doppeltem und dreifachem Gehalt schlug er aus. Der Schreiber dieser Zeilen konnte damals nur erreichen, daß der unbescholtene Doktor vor einer empfindlichen Strafe wegen mutwilligen Verlassens seines Arbeitsplatzes während der Hochsaison (Fasching 1924) bewahrt blieb.
Die Nachbarreviere mit ihren Aufsehern Heger Hahn, Ziegelhütten, und Heger Schuster, Leimgruben, wußten von dieser unheilbaren Krankheit und drückten ein Auge zu. Die Töppeleser Jagdpächter Janker, Ernst Frisch und Wurtinger drückten oft und oft beide Augen zu. Wäre dem Verstorbenen seine ihm 1946 in Marienbad angetraute Gattin und jetzige Witwe, Frau Anna, geb. Kriegelstein (1902 in Wien geboren), schon 22 Jahre vorher zur Seite gestanden, der Lebenslauf des Doktors hätte sich anders gestaltet. Er hätte mit verdientem Geld eine eigene Jagd mit Fischteich haben können, wobei ihm viele Entbehrungen und Verfolgungen erspart geblieben wären. Seit den dreißiger Krisenjahren wich er nicht mehr von der Seite des Kuhlafried, der ihm Arbeit und Brot verschaffte, so daß er jeden Sonntag im Revier sein konnte.
Von den Neuerer Buben war unser Doktor der bravste und fleißigste, immer bescheiden und hilfsbereit, mit viel Herz und Gemüt. Es gäbe viele Anekdoten von ihm zu erzählen. Einige brachte ich bereits in meinen Töppeleser Jagdgeschichten, die anderen werden zur gegebenen Zeit im Töppeleser Gedenkbuch zu lesen sein. Unser Doktor ist jetzt in die große Heimat hinübergewechselt, wo es keine Reviergrenzen mehr gibt. Der Herrgott schenke ihm Ruhe und Frieden. Seiner Gattin, Frau Anna Neuerer, und seiner Schwester, Frau Anna Holzinger, gilt unser aufrichtiges Beileid.
Bei der Durchsicht unserer Erhebungsbogen fiel mir auf, daß von einer Landsmännin vier Vertriebenenblätter im Abonnement gelesen und auch vier Egerländer Kalender in Empfang genommen und bezahlt werden. Nun, meine
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.