V Horním Slavkově jsme byli křtěni a oddáváni, leží tam pohřbeni naši otcové a předkové; mnozí tam chodili do měšťanské školy. Řadě Slavkováků je ostatně töppeleské nádraží známější než to jejich vlastní – zkrátka čistě lidské vztahy mezi Horním Slavkovem a jeho farními obcemi byly a dodnes jsou srdečnější a užší než se sousedními městy. Dosud dobré spojení mezi töppeleskými rodáky, kterého jsme dosáhli díky Slavkovskému heimatbriefu, by se ztratilo, kdybychom se od tohoto listu odvrátili. Protože příjmy Slavkovského heimatbriefu jsou velmi skromné, musí mít vydavatel pořádnou dávku idealismu, aby si vlekoucí se platební morálka některých krajanů nezkazila radost z práce. Můžeme být vděční našemu krajanu Marterovi za jeho ochotu vydávat časopis, protože takového odborníka na tisk s tolika láskou k domovu a idealismem už nikdy nenajdeme.

Příspěvky v posledním čísle Heimatbriefu se tedy opět všem čtenářům líbily. K článku „D' Milchweiwa" chci pro Töppeles a Schönwehr při vhodné příležitosti přinést ještě doplnění. To dlužím oběma mléčným světcům z naší kapličky. Zda tyto sochy ještě stojí na svém místě, nebo je hledači pokladů v roce 1946 zpeněžili, odvezli, nebo rozsekali na drobné dřevo, kdo to dnes může vědět? I krásná kresba místních názvů od našeho krajana Franze Markofa by si zasloužila následování. I zde je ještě potřeba pár doplnění. Všechny ostatní příspěvky jsou skutečnou lahůdkou a pro svůj napínavý obsah se čtou i vícekrát. Totéž mi potvrdila spousta lidí. K reportáži Resi mi Fanny a Ostl na frankfurtském sjezdu řekli, že už teď jsou zvědaví, co nám Resi poví v příštím Heimatbriefu.

Poslední část článku „Horní Slavkov před 50 lety" ve mně vyvolala obzvlášť krásnou vzpomínku. Den pohřbu plukovníka Reifa 18. 10. 1912 byl mým nejkrásnějším školním dnem v Horním Slavkově. Z třídy druhého ročníku chlapecké měšťanské školy jsem při tomto pohřbu slyšel salvy z hmoždířů a Radeckého pochod. Milí čtenáři, teď si musíte představit dvoupatrovou chlapeckou školu, ve které není přítomen žádný dospělý. Učitelský sbor i manželský pár školníků byli na pohřbu. My kluci jsme mezitím ve škole prováděli ty nejbláznivější kousky. Ředitel měšťanské školy Reinitzer, tento vynikající pedagog, pak dobrou vůlí přešel i tuto zlou hru – nikdo z nezbedných kluků nebyl potrestán.

Náš vydavatel Heimatbriefu se snaží udržet náklad listu, protože pokles počtu odběratelů by vážně ohrozil existenci našeho krajanského tisku. Proto je třeba nahrazovat úbytky odběratelů způsobené úmrtími a jinými rodinnými změnami. Mělo by proto být srdeční záležitostí všech, kdo jsou s Heimatbriefem hluboce spjati, získat ve svém okruhu známých nového odběratele. Vzhledem ke kvalitě a úpravě našeho Heimatbriefu není taková reklama nijak těžká. Na Dnu sudetských Němců ve Frankfurtu jsem se například dal do řeči s krajankou, která odebírá jiný krajanský list. Vysvětlila mi, že žije ze sociální podpory, a proto si nemůže dovolit odebírat dva krajanské listy. Tento postoj jsem respektoval. Přesto mi při loučení zavolala: „Prosím, pošlete mi přece Slavkovský heimatbrief, vždyť jsem v Töppelesu prožila ty nejkrásnější léta svého života a sedm marek ročně si od úst ještě uspořím." Tento postoj mě dojal tak, že jsem se přímo styděl.

věta pokračuje na dalším listu ⟶