V Horním Slavkově jsme byli křtěni a oddáváni, leží tam pohřbeni naši otcové a předkové; mnozí tam chodili do měšťanské školy. Řadě Slavkováků je ostatně töppeleské nádraží známější než to jejich vlastní – zkrátka čistě lidské vztahy mezi Horním Slavkovem a jeho farními obcemi byly a dodnes jsou srdečnější a užší než se sousedními městy. Dosud dobré spojení mezi töppeleskými rodáky, kterého jsme dosáhli díky Slavkovskému heimatbriefu, by se ztratilo, kdybychom se od tohoto listu odvrátili. Protože příjmy Slavkovského heimatbriefu jsou velmi skromné, musí mít vydavatel pořádnou dávku idealismu, aby si vlekoucí se platební morálka některých krajanů nezkazila radost z práce. Můžeme být vděční našemu krajanu Marterovi za jeho ochotu vydávat časopis, protože takového odborníka na tisk s tolika láskou k domovu a idealismem už nikdy nenajdeme.
Příspěvky v posledním čísle Heimatbriefu se tedy opět všem čtenářům líbily. K článku „D' Milchweiwa" chci pro Töppeles a Schönwehr při vhodné příležitosti přinést ještě doplnění. To dlužím oběma mléčným světcům z naší kapličky. Zda tyto sochy ještě stojí na svém místě, nebo je hledači pokladů v roce 1946 zpeněžili, odvezli, nebo rozsekali na drobné dřevo, kdo to dnes může vědět? I krásná kresba místních názvů od našeho krajana Franze Markofa by si zasloužila následování. I zde je ještě potřeba pár doplnění. Všechny ostatní příspěvky jsou skutečnou lahůdkou a pro svůj napínavý obsah se čtou i vícekrát. Totéž mi potvrdila spousta lidí. K reportáži Resi mi Fanny a Ostl na frankfurtském sjezdu řekli, že už teď jsou zvědaví, co nám Resi poví v příštím Heimatbriefu.
Poslední část článku „Horní Slavkov před 50 lety" ve mně vyvolala obzvlášť krásnou vzpomínku. Den pohřbu plukovníka Reifa 18. 10. 1912 byl mým nejkrásnějším školním dnem v Horním Slavkově. Z třídy druhého ročníku chlapecké měšťanské školy jsem při tomto pohřbu slyšel salvy z hmoždířů a Radeckého pochod. Milí čtenáři, teď si musíte představit dvoupatrovou chlapeckou školu, ve které není přítomen žádný dospělý. Učitelský sbor i manželský pár školníků byli na pohřbu. My kluci jsme mezitím ve škole prováděli ty nejbláznivější kousky. Ředitel měšťanské školy Reinitzer, tento vynikající pedagog, pak dobrou vůlí přešel i tuto zlou hru – nikdo z nezbedných kluků nebyl potrestán.
Náš vydavatel Heimatbriefu se snaží udržet náklad listu, protože pokles počtu odběratelů by vážně ohrozil existenci našeho krajanského tisku. Proto je třeba nahrazovat úbytky odběratelů způsobené úmrtími a jinými rodinnými změnami. Mělo by proto být srdeční záležitostí všech, kdo jsou s Heimatbriefem hluboce spjati, získat ve svém okruhu známých nového odběratele. Vzhledem ke kvalitě a úpravě našeho Heimatbriefu není taková reklama nijak těžká. Na Dnu sudetských Němců ve Frankfurtu jsem se například dal do řeči s krajankou, která odebírá jiný krajanský list. Vysvětlila mi, že žije ze sociální podpory, a proto si nemůže dovolit odebírat dva krajanské listy. Tento postoj jsem respektoval. Přesto mi při loučení zavolala: „Prosím, pošlete mi přece Slavkovský heimatbrief, vždyť jsem v Töppelesu prožila ty nejkrásnější léta svého života a sedm marek ročně si od úst ještě uspořím." Tento postoj mě dojal tak, že jsem se přímo styděl.
Bürger-
schule. Ferner ist vielen Schlaggenwaldern der Töppeleser Bahnhof besser bekannt als der ihrige, kurzum die rein menschlichen Beziehungen zwischen Schlaggenwald und seinen Pfarrgemeinden waren und sind auch heute noch herzlicher und inniger als mit den anderen Nachbarstädten. Die bisher gute Verbindung der Töppeleser, die wir durch den Schlaggenwalder Heimatbrief erreicht haben, ginge verloren, wenn wir uns von diesem Blatt abwenden würden. Da die Einnahmen beim Schlaggenwalder Heimatbrief sehr bescheiden sind, muß der Herausgeber schon eine gehörige Dosis Idealismus besitzen, um sich nicht durch die schleppende Zahlungsweise mancher Landsleute die Freude an der Arbeit rauben zu lassen. Wir können unserem Ldm. Marterer für seine Bereitschaft als Herausgeber dankbar sein, denn einen Pressefachmann mit soviel Heimatliebe und Idealismus werden wir nie mehr finden.
So haben die Beiträge im letzten Heimatbrief allen Lesern wieder gut gefallen. Zum Aufsatz „D' Milchweiwa" will ich für Töppeles und Schönwehr gelegentlich noch eine Ergänzung bringen. Dies bin ich unseren beiden Milchheiligen unserer Kapelle schuldig. Ob diese Männer noch an der gleichen Stelle stehen oder von den Schatzgräbern im Jahre 1946 versilbert, verschleppt, oder zu Kleinholz geschlagen wurden, wer kann heute darüber etwas aussagen? Auch die schöne Flurnamenzeichnung unseres Ldm. Markof Franz dürfte Nachahmung finden. Auch hier sind noch einige Ergänzungen notwendig. Alle übrigen Beiträge sind wahre Leckerbissen und werden wegen des spannenden Inhalts mehrmals gelesen. Viele haben mir das gleiche bestätigt. Zum Bericht der Resi meinten Fanny und Ostl beim Frankfurter Treffen, schon heute sind wir neugierig, was uns die Resi im nächsten Heimatbrief noch sagen will.
Der letzte Teil des Aufsatzes „Schlaggenwald vor 50 Jahren" hat in mir eine besonders schöne Erinnerung wachgerufen. Der Begräbnistag von Oberst Reif am 18. 10. 1912 war mein schönster Schlaggenwalder Schultag. Vom Klaßzimmer der zweiten Klasse der Knabenbürgerschule aus hörte ich die Böllerschüsse und den Radetzkymarsch bei dieser Beerdigung. Liebe Leser, nun müßt ihr euch eine zweistöckige Knabenschule vorstellen, in der kein Erwachsener zugegen ist. Die Lehrerschaft mit dem Schuldienerehepaar waren beim Begräbnis. Währenddessen lieferten wir Buben in der Schule die tollsten Streiche. Bürgerschuldirektor Reinitzer, dieser vortreffliche Pädagoge, machte nachher gute Miene zum bösen Spiel; keiner der schlimmen Buben wurde bestraft.
Unser HB-Herausgeber ist bestrebt, die Auflage des Heimatbriefes zu halten, da ein Absinken der Bezieherzahl die Existenzfähigkeit unseres Heimatblattes ernsthaft gefährdet. Daher müssen die durch
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.