Rozlučková párty na Schödlhofu Napsala Annl Zimmerhacklová, rozená Veitová

V novinách a reklamách se dnes tolik píše o „party", které se pořádají tu i tam. Nedávno jsem zase jednou listovala starými čísly Heimatbriefu a padla mi do ruky fotografie Schödlhofu, která mi připomněla naši „rozlučkovou párty" – uspořádali jsme ji potají v této budově v těžké době české nadvlády, v pozdním létě roku 1946. Všichni účastníci si na to jistě ještě dobře vzpomínají.

Zesnulá paní Wenzlová byla tak laskavá, že nám ve svém domě dala k dispozici velkou místnost jako taneční sál. Bylo nás asi osm až devět mladých lidí – děti samotné hostitelky, děti Dietrichových a ještě pár dalších. Za soumraku jsme se jednotlivě a oklikami plížili na Schödlhof, protože Němci měli v té době od osmi hodin večer zákaz vycházení. Všechno šlo dobře. Paní Wenzlová s dcerou nás už čekaly a odvedly nás do našeho „společenského pokoje", kde bylo vše připraveno co nejlépe. Do podrobností se pouštět nechci. Okna byla pevně zatemněná, takže ven nemohl proniknout jediný paprsek světla. Právě díky poněkud odlehlé poloze Schödlhofu byla tato oslava vůbec možná – ve městě samotném, třeba v hostinci u Dietrichů, by taková akce v tomto rozsahu byla příliš riskantní. Měli jsme gramofon a bavili jsme se tancem, zpěvem a všemožnými hrami. Prožili jsme tak ještě jednou zcela nenuceně pár společenských hodin, přičemž právě to tajemství dělalo celou věc tak zajímavou.

Než se rozednilo, plížili jsme se zpátky do městečka. Ještě dnes se musím smát, když si na to vzpomenu. Někteří z nás uměli česky, a jakmile se někde něco ozvalo, prohodili jsme pro maskování pár slov česky. Protože jsem v té době bydlela u tety (paní Hahnové) na náměstí, netroufla jsem si v tak pozdní hodinu jít přes náměstí kolem četnické stanice. Paní Dietrichová, která pro nás měla vždy pochopení a otevřené dveře, mě ubytovala ve své ložnici, dokud jsem ráno nemohla nerušeně jít domů.

To byla naše rozlučková párty, protože brzy poté byli všichni zúčastnění vyhnáním rozehnáni do všech světových stran. Paní Wenzlová a milá Annl Dietrichová již nejsou mezi námi, ani Schödlhof už nestojí. Ale vzpomínka na to nám zůstala.