⟵ věta pokračuje z předchozího listu
obě další třídy byly kvůli malému počtu žáků dočasně sloučeny s chlapci na chlapecké škole.
Tehdejší ředitelka Ida Heintz tedy navrhla, abychom s děvčaty navštívily „zuřící kameny" u Donawitzova mlýna. Z toho měly obzvláštní radost, protože si směly čvachtat ve vodě. V lese mezi Donawitzem a Schneidmühlem se totiž na jednom místě tyčí mohutné kameny, kolem nichž se pění potok. Odpočinuli jsme si tam, děti si jásavě zouvaly boty a punčochy a brodily se čirou vodou nebo šplhaly po kamenech. Paní Heintz i já jsme se s úsměvem dívaly na tu veselou vřavu a nechaly děvčata řádit, protože v tom parném horku jim osvěžení jen prospělo. Zatímco cestou tam jsme šly za Gfell přímo dolů ke Kohlmühlu a odtud na druhé straně Teplé silnice vzhůru směrem k Donawitzu, na zpáteční cestu jsme zvolily oklikou přes Töppeles. Děti by se rády zastavily tam u nádraží ve stinné hostinské zahrádce, ale ředitelka nás pobízela k spěchu, protože se v dálce ohlásila bouřka svým hřměním. Skutečně se u Bečova (Petschau) stahovaly temné mraky. V tomto dusném a hrozivém rozpoložení jsme musely zdolat strmý Töppeleský vrch. Část děvčat, která ještě nebyla unavená, se přidala ke mně a spěchala rychleji vpřed, zatímco ostatní zůstávaly s paní Heintz, jež je následovala pomaleji. Bouřka se blížila stále víc, děti mi rozrušeně hlásily každý další blesk a přitom se křižovaly; zdálo se ale, že se nad námi nespustí, nýbrž zůstane viset v horách. Jak jsme byly rády, když jsme dosáhly velké borovice (stojí ještě dnes?) a mohly jsme pak už bez překážek pokračovat po hřebeni. Pokud si dobře vzpomínám, dorazily jsme suchou nohou do našeho milého Horního Slavkova (Schlaggenwald); i opozdilkyně s paní ředitelkou Heintz přišly ještě včas domů. Snad si na tuto školní vycházku vzpomene některá z bývalých žákyň, které se dnes staly ženami a matkami. Byl to ročník, k němuž patřila tehdejší Paula Koch.
beiden anderen Klassen wegen der geringen Schülerzahl vorübergehend mit den Jungen an der Knabenschule vereinigt wurden.
So schlug die seinerzeitige Direktorin Ida Heintz vor, die „wütenden Steine" bei der Donawitzer Mühle mit den Mädchen aufzusuchen. Da freuten diese sich besonders, weil sie im Wasser plantschen durften. Im Walde zwischen Donawitz und Schneidmühl türmen sich nämlich an einer Stelle mächtige Steine empor, an denen vorbei ein Bach schäumt. Wir rasteten hier, die Kinder zogen jubelnd ihre Schuhe und Strümpfe aus und wateten durch das klare Wasser oder kletterten über die Steine. Lächelnd sahen Frau Heintz und ich dem fröhlichen Treiben zu und ließen die Mädchen gewähren, denn eine Erfrischung tat ihnen bei der drückenden Hitze wohl. Während wir auf dem Hinweg hinter Gfell direkt zur Kohlmühle hinab und von da jenseits der Tepltalstraße aufwärts gegen Donawitz gegangen waren, wählten wir heimzu den Umweg über Töppeles. Die Kinder wären gerne dort beim Bahnhof im schattigen Wirtsgarten eingekehrt, aber die Direktorin trieb zur Eile an, da sich ein Gewitter durch fernes Grollen ankündigte. Tatsächlich schoben sich bei Petschau dunkle Wolken zusammen. In dieser schwülen und bedrohlichen Stimmung mußten wir nun den steilen Töppeleser Berg erklimmen. Ein Teil der Mädchen, die noch nicht müde waren, schlossen sich mir an und eilten rascher voran, während die anderen bei Frau Heintz zurückblieben, die langsamer nachfolgte. Das Gewitter kam immer näher, die Kinder meldeten mir aufgeregt jeden neuerlichen Blitz, wobei sie sich bekreuzigten; doch schien es sich nicht über uns entladen zu wollen, sondern blieb in den Bergen hängen. Wie froh waren wir, als wir die große Kiefer erreicht hatten (sollte sie heute noch stehen?) und nun auf der Höhe ungehindert weiterschreiten konnten. Soweit ich mich erinnern kann, gelangten wir trockenen Fußes in unserem lieben Schlaggenwald an; auch die Nachzügler mit Frau Direktorin Heintz kamen noch rechtzeitig nach Hause. Vielleicht entsinnt sich die eine oder andere der ehemaligen Schülerinnen, die heute Frauen und Mütter geworden sind, dieser Schulwanderung. Es war der Jahrgang, dem die seinerzeitige Paula Koch angehörte.
NOVINKA!
Když jsem ještě nosila školní tašku
Napsala Margareta Pschorn
Příběhy z dětských let. Ilustroval akademický malíř Toni Schönecker. 96 stran, plátěná vazba, 6,65 DM plus poštovné.
Tyto půvabné příběhy známé chebské (egerlandské) spisovatelky probouzejí v čtenáři milé vzpomínky na vlastní dětství v rodném kraji. Je potěšením putovat s autorkou dny jejího dětství.
K objednání u: Rudolf Marterer, 852 Erlangen, Zeppelinstraße 40
NEUERSCHEINUNG! Als ich noch das Schulränzel trug
NEUERSCHEINUNG!
Als ich noch das Schulränzel trug
Von Margareta Pschorn
Geschichten aus Kindheitstagen. Illustriert von akadem. Maler Toni Schönecker. 96 Seiten, Leinen 6,65 DM plus Porto.
Diese köstlichen Geschichten der bekannten Egerländer Schriftstellerin wecken beim Leser liebe Erinnerungen an die eigene Kindheit in der Heimat. Es bereitet stille Freude, mit der Autorin durch die Tage der Kindheit zu wandern.
Zu beziehen von: Rudolf Marterer, 852 Erlangen, Zeppelinstraße 40
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.