Vzpomínka na Josefa a Augusta Labitzkých

Bohatá kapitola karlovarských hudebních dějin od Moritze Kaufmanna. Pod tímto titulem vydal list „Karlsbader Badeblatt" čtenářsky vděčný vzpomínkový spis, jehož součástí je i příspěvek Franze Hofmanna o potulných muzikantech z karlovarského kraje a přilehlé části Krušných hor. Lze objednat u nakladatelství „Karlsbader Badeblatt", Geislingen/Steige, Karlsstraße 68.

Vzpomínky na naše mladá léta

Napsala Martha Wilfinger, rozená Schenk, Vídeň

Titulní obrázek listopadového čísla (82. HB) mi znovu živě připomněl naše kdysi tak oblíbené nedělní výlety. Podnikali jsme je rádi ve větší společnosti, přičemž vždy panovala veselá nálada. Naše milovaný domov, Horní Slavkov (Schlaggenwald), nabízel tolik přírodních krás, že volba cíle výletu nebyla vždy snadná. Někteří účastníci chtěli do údolí Stříbrného potoka, jiní zase do Wiesentalu nebo do Pinky. Také do Třídomí (Dreihäuser) jsme se často vydávali pěšky.

Obzvlášť oblíbená, i když poněkud delší cesta vedla k pověstmi opředeným Heilingovým skalám se zkamenělým svatebním průvodem v Ohři (Egertal). Vyprávění této pověsti si lze přečíst v Heimatbriefu č. 14. Při této túře jsme šli po „Slavkovské stezce", tak působivě popsané panem Rudi Marterrem v Heimatbriefu č. 28, která se táhla poli a loukami; u Sandhofu ústila do lesa, jehož vonná svěžest nám všem dělala dobře. Z lesní silnice jsme odbočili doleva a šli z kopce lesním revírem „Hölle", až jsme dorazili k hostinci u divoce romantických Heilingových skal. Hans Heiling byl oblíbeným výletním cílem mnoha karlovarských lázeňských hostů i místních obyvatel.

Během odpočinku, kdy jsme se posilnili chutnou svačinou, jsme se s oblibou dívali na módní šaty lázeňských dam, přičemž jsem si nejednou odnesla inspiraci pro šaty, které jsem sama šila. Velmi často jsem také jezdila do Karlových Varů na pařížské módní přehlídky, které se konaly v hotelu Imperial a byly velmi užitečné pro mé profesní vzdělávání.

Ale zpět k našemu výletu. Domů jsme se pak vraceli přes Loket, abychom poslední část cesty absolvovali vlakem. Na této pohodlné cestě údolím Ohře se naše oko mohlo kochat mnoha nádhernými přírodními scenériemi. Loket sám nám nabídl nádherný pohled díky starobylému hradu, krásnému Robičskému vrchu (Robitschberg) a starému řetězovému mostu.

Loket mi utkvěl v dobré paměti i proto, že jsem zde ve vlastním domě se svými dvěma sestrami Luise a Marie poprvé vedla svůj módní salon. Během naší lokeťské doby jsme strávili nejeden příjemný večer s přáteli a přítelkyněmi. Nechci opomenout jednu veselou příhodu. Své hotové dámské šaty jsme často vystavovali na krejčovských panách ve výkladní skříni, přičemž se stávalo, že kolemjdoucí mladí pánové a studenti za soumraku dělali komplimenty právě panám – čemuž jsme se my, které jsme často stály za nimi, náramně bavily. Na tyto a mnohé další příhody si jistě ještě vzpomenou obě sestry a švagrové naší milé přítelkyně, paní profesorky Hilde Kerl.

S naším slavkovským okruhem přátel jsme rovněž udržovali úzký kontakt. Rády jsme navštěvovaly zkoušky zpěvu dámského sboru, jehož sbormistrem byl pan Friedrich Sturm. Nacvičovaly jsme při tom krásné mariánské písně na májové pobožnosti a zpívaly je pak se zvláštní vroucností. Na programu byly také různé melodické divadelní kusy a museli jsme se hodně snažit, abychom uspokojily našeho milého sbormistra. Brzy však byla tato krásná léta mládí zkalena vypuknutím první světové války. Mnozí naši přátelé museli narukovat, z nichž bohužel někteří i padli.

Na začátku války jsme se opět přestěhovali do Horního Slavkova, protože jsem se obávala, že by válka mohla nepříznivě ovlivnit chod obchodu. Chtěla jsem si ušetřit vysoké výlohy v Lokti, a proto jsem znovu otevřela svůj salon v Horním Slavkově. Díky své pečlivé práci jsem se těšila živému zájmu zákaznic. V roce 1917 byl můj otec firmou Haas & Czjzek přeložen jako správce do vídeňské pobočky. Já jsem ho následovala v roce 1919, přičemž ve Vídni jsem si svou samostatnost mohla znovu vydobýt teprve po opakovaném složení několika zkoušek a delší praktické činnosti v prvotřídním módním salonu. Po celých 20 let jsem pak vedla módní salon ve velkém rozsahu. Po návratu mého muže ze zajetí jsem svůj obchod vzdala a od té doby stojím svému manželovi po boku jako ordinační pomocnice v jeho lékařské praxi.

Když máme návštěvu z domova – někteří staří přátelé jsou také pacienty mého muže, tak pan Adolf Janker s manželkou, paní Resi Labor, rozená Hahn, paní Rescher, rozená Rubesch, a další krajané – tehdy vzplanou mnohé krásné vzpomínky na náš starý domov. Můj muž vždy říká: Teď se zase „slavkovčí", nebo: Dnes je slavkovská kávová dýchánek.