⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Mezi hry v přírodě patřilo i „patscheken". K této hře byl potřeba „patschek", malý kulatý dřevěný špalíček zašpičatělý na obou koncích, a bicí prkénko, tzv. „patschekpritsch". Patschek se položil na hranu vyvýšeného předmětu (kámen, špalek na sekání, výstupek zdi apod.) a udeřilo se do něj patschekpritschem, čímž patschek odletěl velkým obloukem. Ostatní hráči museli z místa, kam patschek dopadl, hodit patschek zpátky na výchozí bod. Kdo trefil tam opřený patschekpritsch, mohl provést příští úder patschekpritschem. Nezřídka zasáhl létající patschek okenní tabulku, která se nárazem roztříštila. V takovém případě střepy štěstí nepřinesly, nýbrž smolným klukům pár pořádných pohlavků.
„Tschoitschkern" byla zase vrhací hra, při níž se z určité vzdálenosti házelo dřevěné poleno („tschoitschkeraprügel") po postaveném dřevěném špalíku („tschoitschkeramannl"). Kdo tschoitschkeramannl trefil a shodil, byl vítěz. Během teplé roční doby bylo možné vidět děti i při „rafeln". Úderem dřevěnou tyčí se do pohybu uvedl železný nebo dřevěný obruč, který se kutálel. Hornoslavkovští kluci k rafeln často používali starý železný sudový obruč nebo kolo z vysloužilého kočárku (kola kočárků měla totiž před 40–50 lety často průměr 50–60 centimetrů). To byl často hluk, když takový železný sudový obruč rachotil po hrbolaté dlažbě našeho města.
Velmi oblíbené bylo i „teichmoatschn" (stavění rybníčků). Z hlíny a písku se stavěly malé rybníčky a plnily se vodou. Při této činnosti se děti obvykle pořádně zamáčely a zašpinily, což pochopitelně vyvolávalo hněv matek. Ale krásné byly všechny tyto hry, kterými jsme si jako děti krátili čas. Ve vzpomínkách na naše bezstarostné dětství v milém Horním Slavkově zaujímají tyto hry zvláštní místo.
überweisen!
Zu den Spielen im Freien zählte auch das „Patschek(e)n". Zu diesem Spiel brauchte man den „Patschek", ein kleines, rundes, an beiden Enden zugespitztes Holzstück, sowie ein Schlagbrett, die sogenannte „Patschekpritsch". Der Patschek wurde auf die Kante eines erhöhten Gegenstandes gelegt (Stein, Hackstock, Mauervorsprung etc.) und mit der Patschekpritsch angeschlagen, wobei der Patschek in weitem Bogen fortsprang. Die Mitspieler mußten von jener Stelle, wo der Patschek niederfiel, den Patschek auf den Ausgangspunkt zurückwerfen. Wer die dort angelehnte Patschekpritsch traf, konnte den nächsten Schlag mit der Patschekpritsch ausführen. Nicht selten traf der fliegende Patschek eine Fensterscheibe, die durch den Aufschlag zersprang. In diesem Fall brachten die Scherben kein Glück, sondern für die vom Pech verfolgten Buben ein paar kräftige Watschen.
Das „Tschoitschkern" wiederum war ein Wurfspiel, bei dem aus einer bestimmten Entfernung ein Holzprügel (Tschoitschkeraprügel) nach einem aufgestellten Holzklotz (Tschoitschkeramannl) geworfen wurde. Wer das Tschoitschkeramannl traf und zum Umfallen brachte, war Sieger. Während der warmen Jahreszeit sah man die Kinder auch beim „Rafeln". Durch Anschlagen mit einem Holzstab wurde ein Eisen- oder Holzreifen in rollende Bewegung versetzt. Häufig wurde von den Schlaggenwalder Buben zum Rafeln ein alter, eiserner Faßreifen oder das Rad eines ausgedienten Kinderwagens verwendet (die Räder der Kinderwagen hatten ja vor 40—50 Jahren oft einen Durchmesser von 50—60 Zentimetern). Was war das oft für ein Lärm, wenn so ein eiserner Faßreifen über das holperige Pflaster unserer Stadt rollte.
Sehr beliebt war auch das „Teichmoatschn". Aus Erde und Sand wurden kleine Teiche gebaut und mit Wasser gefüllt. Bei dieser Tätigkeit machten sich die Kinder meist gehörig naß und schmutzig, was begreiflicher Weise den Ärger der Mütter hervorrief. Aber schön waren alle diese Spiele, mit denen wir uns als Kinder die Zeit vertrieben haben. In der Erinnerung an unsere sorglose Kindheit im trauten Schlaggenwald nehmen diese Spiele einen besonderen Platz ein.
Slavkovská holubice
Na Tröibu byla holubice, na Donně ji chytili, na Grabenu ji zbili, na Peintu plakala a u věže zemřela.
*(Krátký nářeční veršík z Horního Slavkova (Schlaggenwald), psaný místním egerlandským dialektem. Místní názvy Tröib, Donna, Graben a Peint jsou zřejmě dobová pomístní jména v okolí Horního Slavkova a ponechávají se v původním znění, protože jejich přesný český ekvivalent není znám.)*
D' Schloggawohler Döib
Af da Tröib, dou is a Döib,
af da Donna hobm s'n gfonga,
afm Grobm, dou hobm s'n gschlogn,
af da Peint, dou hout ear greint
u am Turm, dou is ear gsturbm.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.