Hostinec „U zlatého lva"

Majitel Josef Heinrich, Töppeles č. 2

Napsal Franz Schuster, Töppeles – Frankfurt nad Mohanem (Pokračování a dokončení)

V roce 1887 došlo k založení Pěveckého spolku mužů a Dobrovolného hasičského sboru. K zakladatelům pěveckého spolku patřili: vrchní učitel Josef Zschorschel jako sbormistr, mistr mlynářský Heinrich Lugert jako předseda, hostinský Josef Heinrich jako místopředseda a jednatel a obchodník Anton Markof jako pokladník. I u dobrovolných hasičů stál Josef Heinrich jako zakládající člen na předním místě. Počátkem devadesátých let byla přistavěna skleněná veranda. Podnětem k tomu byl čilý provoz kočárů (kočáry s pryžovými koly) a množství cyklistů v rámci lázeňského trojúhelníku. Od Karlových Varů jakožto první a od Mariánských Lázní jakožto poslední zastávky lákala tato ideální skleněná veranda – umístěná na nejkrásnějším místě romantického teplského údolí – bohaté lázeňské hosty přímo k sobě, neboť tehdy ještě neexistovala železnice a jízdní kolo v hodnotě 120 zlatých si mohl dovolit jen lázeňský host. Jak známo, existovaly v lázeňských městech až do roku 1937 oddělené jídelny. Lázeňští hosté chodili do jídelního sálu a místní do takzvané „šenkovny". Za totéž jídlo z téže kuchyně přitom lázeňský host statečně a rád platil trojnásobnou cenu. Ozdobou skleněné verandy bylo zabudované jeviště s pestře malovanou oponou, nápovědní budkou a mnoha vyměnitelnými kulisami. Během představení měli na jevišti kromě všech herců své stálé místo i číšník obsluhující nápoje a dále holič a parukář Anton Gaßner z Donawitzu, který zároveň půjčoval kostýmy a jabloneckou bižuterii. I rozmazlení obyvatelé Karlových Varů (karlovarští ostrostřelci se svým doprovodem) byli ještě počátkem dvacátých let těmito divadelními představeními nadšeni.

Do roku 1906 byla ve druhém poschodí umístěna druhá třída obecné školy (pro devítileté až čtrnáctileté) i s bytem pro učitele. Druzí učitelé jménem Harand, Lorenz, Holzinger, Schrott a Ott zde bydleli. K dispozici byly také pokoje pro hosty. Josef Heinrich byl vyučeným řezníkem a až do roku 1915 provozoval čilé řeznictví. Od roku 1903 do roku 1919 se ze dvou lomů (u Císařské ulice (Kaiserstraße) a v Silberlouchu) dodávaly skleněné kameny přes nádraží Töppeles do sklárny v Novém Sedle (Neusattl). Počátkem roku 1920 zde byla zřízena čerpací stanice a postavena kuželna. Jako pěstitel ovoce byl znám syn Heinrich. Do vyhnání měl už 280 ovocných stromů. Během válečných let 1914–1918 bydleli ve skleněné verandě uprchlíci z Tarnopolu a Czernowitz. Díky tomuto obsazení se stala fiakrová místnost zbytečnou, takže bylo možné rozšířit výčepní místnost.

věta pokračuje na dalším listu ⟶