Nezapomínejme na naše "chudé veličiny"

Nejznámější ze všech byl bezpochyby Schulzi-Dackl, vlastním jménem Josef Schulz, který se kolem roku 1900 přistěhoval do Horního Slavkova (Schlaggenwald).

Ačkoli se vyučil malířem porcelánu, nikdy nepracoval, rád si dal kořalku a bydlel v takzvaném "Šestidomí" (Sechshäusl). Už tehdy se spolu se Schwalmtroitscherem (Krautzbergerem) staral ručním vozíkem o odvoz popela z města. Kluci mu dokonce vymysleli i typický "Schulzi-Dackl" hvizd. Ať šel kam šel, posmívali se mu staří i mladí – řekl bych, že často i sama vážená obecní policie. Právě tímto pískáním "Schulzi-Dackl" se jeho jméno stalo nesmrtelným pro všechny Slavkovské, byl to prostě jejich společný pokřik. Zkuste to dnes: stačí ten hvizd a určitě by se tím dalo svolat celé krajanské setkání. – Schulz zemřel v roce 1912.

Nezapomenutelný je nám z novější doby, a zvlášť tehdejším klukům, i Füßl-Gustl. Pocházel z dobré měšťanské rodiny, ale nebyl právě dobře urostlý (byl to postižením poznamenaný člověk). Protože už neměl rodiče, postupně upadl do chudoby a byl umístěn v takzvaném Měšťanském špitálu. Jeho nejmilejším nápojem bylo pivo. Protože si ho ale nemohl dovolit, chodil pravidelně v pondělí po hospodách a pil své "kapkové pivo" (zbytky z pípy). Z toho si samozřejmě pokaždé pořádně nasadil a kluci ho pak cestou domů posmívali pokřikem "Bul – Bul".

Na svou obranu chodíval často na radnici za starostou a stěžoval si na to. Jakmile tam dostal pár korun, hned zase mířil do nejbližší hospody. Pak si mohl "Bul – Bul" pokřikovat kdo chtěl, hlavní bylo, že měl peníze na pivo. – Füßl-Gustl zemřel ve Wiesengrundu (Dobšíně).

V naší vlasti bylo ještě několik takových nezapomenutelných postaviček, uvedu jen některé z nich:

Starší krajané všichni znali Krautzberger-Karla, když pochodoval před hudební kapelou a svou vycházkovou holí napodoboval kapelníka, nebo oba bratry Habererovy, Hanse a Fritze, jak řežou dřevo na svém dřevěném koze. Nezapomenutelný zůstává obraz, jak oba táhli s flašinetem od hospody k hospodě a vybírali peníze. Když u Dietricha nebo jinde hráli tehdy oblíbenou písničku "Bienenhaus" (Včelín), přesně věděli, že v hospodě "U města Vídně" mají nasadit "Dělnickou píseň". Při vybírání chodil Fritz většinou s porcelánovým podtáckem, do kterého každý hodil svůj krejcar. Když někdo předstíral, že spí, poklepal mu Fritz podtáckem na hlavu a řekl "ei(n)doln" (vhoď). – Přes zimu pak oba malovali betlémové figurky.

Dalším originálem byl Kirwalöisch, Josef Schöberl.

Bylo považováno za událost, když si za "půllitr piva" znovu předváděl, jak napodobuje vlak.

Ale i Wandura-Rudl, který také pracoval při odvozu popela, jistě zůstal lidem dobře v paměti. Když se jednou v československém státě rozdávaly na hubení krys perníčky, které se házely výhradně do popelnic, Rudl je při odvážení popela sbíral a snědl. Wandura-Rudlovi to nijak neuškodilo, ale krysy měly být těmi perníčky vyhubeny.

Známý Hahndeckl byl líný, práce se štítící budižkničemu. Městská rada mu koupila flašinet, s nímž měl chodit dům od domu a vydělávat si na živobytí. Když ho k tomu vyzvali, řekl:

"Jå, meine Herrn, des war gånz schöin u gout, ower wer trächt'n dian?" (Ano, pánové, to by bylo pěkné a dobré, ale kdo by ho nosil?)

Anton Hofmann

věta pokračuje na dalším listu ⟶