Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 132 (květen 1973)
/ 24
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 19
Klukoviny za starých časů

Zlobivé klukoviny

Ze všech módních pošetilostí je mužský účes asi tou nejhorší neřestí naší doby. Při pohledu na dlouhovlasého člověka si člověk mimoděk vzpomene na vlastní klukovská léta, kdy se dýně na krku prostě ostříhala dobytčími nůžkami dohola, jakmile chumáč vlasů dosáhl límce kabátu.

Kromě bolestivého škubání a posměchu spolužáků, kteří nás hanlivě nazývali „ostříhanci", byl tenhle sestřih pro vesnického klučinu tím nejlevnějším. Kromě žen měli výsadu nosit dlouhé vlasy jen výtvarní a hudební umělci. K těmto cechům se kolem roku 1910 počítal i jeden horoslavkovský (schlaggenwaldský) pedagog, s nímž měšťanští žáci žili v neustálém válečném stavu. O jeho despotické povaze, jež se často bezdůvodně zvrhla ve surové bití, uměli kluci zazpívat pěknou písničku. Pýchou onoho pána, jehož jméno raději neuvedu, byla jeho dlouhá umělecká hříva. Kdokoli si ho chtěl naklonit, opatřil si tmavý ženský vlas a lichotil jeho ješitnosti tvrzením, že ho našel u katedry a že vzhledem k jeho jemnosti mohl pocházet jedině z hlavy pana učitele. Nato se rozproudil nekonečný dialog o aristokratickém bohatství vlasů pana odborného učitele, přičemž celá třída s ním držela v těsném dotyku. Mezi obdivovateli se našli i pochybovači, kteří nález označovali za „polévkový vlas", propašovaný tam s obědem nějakého přespolního. Jiní zase měli podezření, že pochází z krávího ohonu, a další dokonce tvrdili, že jde o štětinu z prasete – na což pan učitel odpovídal rovnicí mezi tím a kšticí posměváčka. Nakonec byla zase jednou drahocenná vyučovací hodina zbytečně promarněna banálními hloupostmi.

Jako už mnohokrát, dostal pan učitel zase záchvat zuřivosti a s holí v ruce se hnal za jedním žákem z Krásna (Schönfeld), na jehož zádech se pak vybouřila bouře. Druhý den se u katedry opět skutečně našel dlouhý vlas, který byl podroben vědecké analýze. V tom shonu ovšem ten, kdo byl den předtím zbit, otevřel malou krabičku a vypustil za límec košile tyrana slušné množství blech, které předtím sesbíral ze svého řeznického psa. Tvář postiženého po tomto počinu nevypadala právě duchaplně a spiklenecká banda se v tichém škodolibém potěšení kochala grimasami, které dotyčný v mučivém svrbění předváděl.

Špatné příklady kazí, jak známo, dobré mravy, a tak mi ani nenapadá lámat kopí za dnešní vzpurné hippíky. Přesto vždy, když nějaký dědeček u piva spílá zkaženosti dnešní mládeže, člověk nabývá dojmu, jako by dnešní kazatelé mravů byli sami samá ctnost a nikdy se nevzepřeli brutálnímu násilí. Zvlášť veselo je pak teprve tehdy, když nějaký vrstevník tohoto řečníka osvětlí jeho vlastní mládí, jež také nebylo úplně bez poskvrnky.

Buďme přece upřímní, klukoviny existovaly v každé generaci. Občas se dokonce nějaký vychovatel, který ve slepé posedlosti autoritou zbožňoval hůl jako všelék na mravy, stal obětí žákovské pomsty.

Abych nebyl podezírán, že jsem na tom sám spoluvinen – tuto pravdivou historku mi před lety vyprávěl Karel Schöberl, jehož ročník byl svědkem popsané klukoviny.

Heinrich Hess

původní znění

Schlimme Bubenstreiche

Von all den Modetorheiten ist wohl die männliche Haartracht das ärgste Übel unseres Zeitalters. Unwillkürlich wird man beim Anblick eines Langhaarigen an die eigene Bubenzeit erinnert, wo der Kürbis mit der Viehschere einfach kahlgeschoren wurde, sobald der Schopf den Rockkragen erreicht hatte.

Abgesehen von der schmerzhaften Rupferei und dem Spott der Mitschüler, die uns abwertend als Gescherte bezeichneten, war dieser Haarschnitt der billigste für einen Dorfbengel. Außer den Frauen hatten nur noch Bild- und Instrumentalkünstler das Privileg, ihren Kopfschmuck lang zu tragen. Zu diesen Zünften rechnete sich um das Jahr 1910 auch ein Schlaggenwalder Pädagoge, mit welchem die Bürgerschüler ständig auf Kriegsfuß lebten. Von seinem despotischen Wesen, daß oft grundlos in wüste Prügeleien ausartete, wußten die Buben ein mißtönendes Lied zu singen. Der Stolz des bekannten Herrn, dessen Namen ich nicht nennen möchte, war seine lange Künstlermähne. Wer immer ihn bei guter Laune halten wollte, besorgte sich ein dunkles Frauenhaar und schmeichelte seiner Eitelkeit mit der Feststellung, daß er sie am Katheder gefunden habe und wegen seiner Feinheit nur vom Haupte des Herrn Lehrers stammen konnte. Hierauf entspann sich ein endloser Dialog über die aristokratische Haarpracht des Herrn Fachlehrers, wobei die ganze Klasse auf Tuchfühlung mit ihm stand. Unter den Bewunderern gab es auch Zweifler, welche den Fund als Suppenhaar bezeichneten, das mit dem Mittagessen eines Auswärtigen eingeschleust worden war. Wiederum andere hegten den Verdacht, daß es von einem Kuhschwanz stammen könnte und weitere behaupteten gar, daß es eine Sauborste sei, worauf der Herr Lehrer eine Gleichung zum Schopfe des Spötters zog. Zum Schluß war dann wieder eine kostbare Unterrichtsstunde mit banalen Schnapsideen zweckentfremdet.

Wie schon öfter, hatte der Schulmeister wieder einmal einen Tobsuchtsanfall und jagte mit einem Stock bewaffnet hinter einem Schönfelder Schüler her, auf dessen Rücken sich das Unwetter entlud. Prompt fand sich am nächsten Tag abermals ein langes Haar, welches am Katheder einer wissenschaftlichen Analyse unterzogen wurde. Im Gedränge öffnete der Geprügelte vom Vortag eine kleine Dose und entließ eine stattliche Anzahl Flöhe in den Hemdkragen des Tyrannen, die er seinem Fleischerhund abgeklaubt hatte. Das Gesicht des Leidtragenden sah nach dieser Handlung nicht sehr geistreich aus und die verschworene Bande ergötzte sich in verhaltener Schadenfreude an den Grimassen, welche der Betroffene in seiner kribbelnden Qual schnitt.

Schlechte Beispiele verderben bekanntlich gute Sitten, so daß es mir fern liegt, für die rebellierenden Hippis eine Lanze zu brechen. Doch stets wenn ein Opa am Biertisch über die Verkommenheit der heutigen Jugend wettert, erhält man den Eindruck, als ob die Moralpauker von heute reine Tugendengel gewesen wären, welche nie gegen brutale Gewalt aufbegehrt hätten. Lustig wird es erst dann, wenn ein Zeitgenosse des Schwätzers, dessen eigene Jugend beleuchtet, die auch nicht ganz fleckenrein war.

Sind wir doch ehrlich, Lausbübereien gab es in jeder Generation. Mitunter wurde sogar ein Erzieher, der im blinden Autoritätsfimmel den Knüppel als sittliches Allheilmittel vergötterte, das Opfer einer Schülerrache.

Um nicht als alleiniger Mitschuldiger verdächtigt zu werden, die wahre Begebenheit wurde mir vor Jahren vom Schöberl Karl berichtet, dessen Jahrgang Zeuge dieses geschilderten Bubenstreiches war.

Heinrich Hess

věta pokračuje na dalším listu ⟶

list 19 z 24
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.