Nakonec přišel i čas rozloučení a odchodu. Měla se ujít ještě další cesta pěšky – cílem měl být Kyselka (Gießhübl Sauerbrunn). Hansova sestra – paní Maierová – se nabídla jako průvodkyně. Vlastně chtěla jít jen kousek a ukázat směr. Ztratit se nedalo, protože hrad Andělská Hora byl daleko vidět a bylo třeba mířit k němu. Vydaly jsme se tedy my ženy a tři děti na cestu. Doprovázely nás paní Maierová, Richardova teta a jeho žena. Paní Maierová měla na sobě tamní obvyklé pantofle, protože chtěla jít jen kousek cesty. Když se pak chystala k návratu, moje sestra ji přemluvila, aby přece jen šla ještě kus dál. Protože jí ale obuv na dlouhé trase byla poněkud nepohodlná, vzala si pantofle do ruky. Tak jsme pokračovaly. Kousek cesty vedl po asfaltové silnici. Dovedete si představit, jak potom vypadaly nohy? Asfalt byl měkký a lepil se na bosé chodidlo. Má sestra pořád znovu přemlouvala paní Maierovou, aby se nevracela. A tak jsme opravdu dorazily do Kyselky. Byl to pořádný rej a ještě dlouho jsme se touto příhodou bavily. Po pořádném občerstvení má sestra naložila všechny tři průvodkyně do vlaku a ty se v pořádku vrátily zpět do Horního Slavkova.

Bohužel musely i mé děti hned po válce opustit svou domovinu a hledat útočiště zde na Západě. Tentokrát to bylo obráceně – Richard je zpočátku všechny přijal u sebe. I my s mužem jsme za dětmi následovali, i když jsme sami nemuseli podstoupit ten boj, jenž byl nepopsatelným utrpením. První léta zde v Blaubeuren, kde teď žijeme, musel můj muž coby vysoký sedmdesátník často zastupovat faráře a vést bohoslužby evangelické církevní obce. I jako osmdesátník ještě dává hodiny latiny. Já se zcela věnuji své zde žijící vnučce.

Ale největší radost mi vždy přinese shledání s mými hornoslavkovskými chlapci.

Herta Andrichová, Blaubeuren

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Krajané!

25 let Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) — společné dílo, na které můžeme být všichni hrdí.

Za 25 let tvrdé sociální, kulturní a vlastenecké práce, která začínala v nejhlubší duševní i hmotné nouzi, si Sudetoněmecké krajanské sdružení vydobylo pro sudetské Němce v exilu úctu a vážnost a uchránilo tuto skupinu před tím, aby zanikla v národnostní bezejmennosti.

Zachovejme si toto dílo!

Upevněme své místo ve vědomí celého německého národa!

Naší věrností! Ke cti naší národní skupiny!

Mnichov volá ke Dni sudetských Němců. Přijďte VŠICHNI!

Celý svět má vidět, že naše životní síla a naše vůle žít jako svébytná skupina jsou nezlomné i 28 let po vyhnání.