⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Bohužel nám další léta už nedovolila toto místo znovu navštívit. Nádherné výlety, které jsme podnikaly každý den, nám

pořád ukazovaly něco nového. Málokdy na mě les udělal tak hluboký dojem jako právě ten v okolí Horního Slavkova. Ty nádherné, vysoké, rovně vzrostlé jedle. Znala jsem přece jen braniborské borovice. Zatímco české jedle byly odjakživa vyhledávaným dřevem, jejichž kmen dával nejlepší lodní stěžně.

Čím dál víc se nám líbilo u mých mladých hornoslavkovských přátel. Městečko leželo tak snivě rozprostřené mezi kopci a lidé tam byli všichni přátelští a veselí.

Dobře si pamatuji na údolí od Karlových Varů směrem k Mariánským Lázním. Říčka, která se vine mezi horami tyčícími se vlevo i vpravo a nedaleko Karlových Varů byla zadržena v přehradní nádrži, vyzařovala léčivý klid. Zajímavé jsem shledala i údolí od Horního Slavkova k Lokti, kterým jsme prošly cestou k Janu Hylinovi. Cestu domů od Jana Hylina nikdy nezapomenu. Vedla nádherným jehličnatým lesem kolem myslivny domů. Při vycházení z lesa bylo vidět špičku kostelní věže. Do jedné myslivny jsme byli pozváni na posezení. Zdržovala se tam Richardova známá z Lokte, která nás dobře pohostila. Tato myslivna patřila jednomu pánovi z Karlových Varů, kterého jsme pak také poznali. Za soumraku jsme unaveně dorazily domů. Byly to krásné dny putování a po celou tu dobu nás provázelo nádherné sluneční svítání.

Jednoho krásného slunečného dne jsme se vydaly na cestu do Mariánských Lázní. Chtěly jsme co nejvíc absolvovat pěšky. Richard a Otti nás vedli jižním směrem přes tichá místa. Jedno si pamatuji dodnes.

Byl to Lauterbach (Kladská). Byli tam velmi dobří truhláři nábytku. Do několika dílen jsme se samozřejmě podívaly, řemeslo nás totiž vždy zajímalo. A právě v jedné takové truhlárně se to stalo: má sestra se zahleděla do nádherné ručně vyrobené ložnice a rovnou si ji koupila. Pak jsme pokračovaly do Sangerbergu (Prameny). Tam jsme nasedly do autobusu, protože jsme přece jen viděly kus Slavkovského lesa, a jelo se do Mariánských Lázní. Protože do poledne už moc nechybělo, zastavily jsme se v hostinci „Egerländer Hof" a pořádně se posilnily. Poté jsme si vzaly na starost Mariánské Lázně – nevynechaly jsme jediný koutek. Vzpomínám si na masivní bronzovou sochu Goetheho, sedící tam v parku. Navečer jsme podle Richardova návrhu využily vlak do Bečova nad Teplou. Odtamtud prý měla vést nádherná cesta domů, řekl nám. Že ji jako chlapec často používal a shledával ji velmi půvabnou. A tak jsme z nádraží vyrazily pěkný kus po silnici – vedoucí mezi říčkou a městem – kolem hradu. Pak jsme odbočily vlevo na strmě stoupající stezku. Nechci zapírat, že únava už byla na všech znát. Ale jakmile jsme dosáhly vrcholu, otevřel se před námi nádherný výhled. Bylo vidět až ke Krušným horám. Před námi klidně leželo malé vesnice, kterou jsme prošly. Slunce se právě chystalo zapadnout za kopcem.

Vlevo i vpravo od cesty se na štíhlých stéblech vlnilo obilí a klasy se skláněly, jako by nás vítaly. Když jsme dorazily do Horního Slavkova, začínalo se stmívat a byly jsme rády, že špička kostelní věže s každým naším krokem rostla výš.

Dnes už – uplynulo koneckonců přes 30 let – nedokážu popsat každou podrobnost, díky níž mi byl Horní Slavkov tak důvěrně blízký. Ale byli to jistě právě ti dva mladí lidé, které mi náhoda přivedla do domu, díky nimž se mi to místo a mnoho tamních lidí stalo drahým. Bohužel přišla brzy strašlivá válka a už nebylo příležitosti to krásné místečko země znovu navštívit.