⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Bohužel nám další léta už nedovolila toto místo znovu navštívit. Nádherné výlety, které jsme podnikaly každý den, nám
pořád ukazovaly něco nového. Málokdy na mě les udělal tak hluboký dojem jako právě ten v okolí Horního Slavkova. Ty nádherné, vysoké, rovně vzrostlé jedle. Znala jsem přece jen braniborské borovice. Zatímco české jedle byly odjakživa vyhledávaným dřevem, jejichž kmen dával nejlepší lodní stěžně.
Čím dál víc se nám líbilo u mých mladých hornoslavkovských přátel. Městečko leželo tak snivě rozprostřené mezi kopci a lidé tam byli všichni přátelští a veselí.
Dobře si pamatuji na údolí od Karlových Varů směrem k Mariánským Lázním. Říčka, která se vine mezi horami tyčícími se vlevo i vpravo a nedaleko Karlových Varů byla zadržena v přehradní nádrži, vyzařovala léčivý klid. Zajímavé jsem shledala i údolí od Horního Slavkova k Lokti, kterým jsme prošly cestou k Janu Hylinovi. Cestu domů od Jana Hylina nikdy nezapomenu. Vedla nádherným jehličnatým lesem kolem myslivny domů. Při vycházení z lesa bylo vidět špičku kostelní věže. Do jedné myslivny jsme byli pozváni na posezení. Zdržovala se tam Richardova známá z Lokte, která nás dobře pohostila. Tato myslivna patřila jednomu pánovi z Karlových Varů, kterého jsme pak také poznali. Za soumraku jsme unaveně dorazily domů. Byly to krásné dny putování a po celou tu dobu nás provázelo nádherné sluneční svítání.
Jednoho krásného slunečného dne jsme se vydaly na cestu do Mariánských Lázní. Chtěly jsme co nejvíc absolvovat pěšky. Richard a Otti nás vedli jižním směrem přes tichá místa. Jedno si pamatuji dodnes.
Byl to Lauterbach (Kladská). Byli tam velmi dobří truhláři nábytku. Do několika dílen jsme se samozřejmě podívaly, řemeslo nás totiž vždy zajímalo. A právě v jedné takové truhlárně se to stalo: má sestra se zahleděla do nádherné ručně vyrobené ložnice a rovnou si ji koupila. Pak jsme pokračovaly do Sangerbergu (Prameny). Tam jsme nasedly do autobusu, protože jsme přece jen viděly kus Slavkovského lesa, a jelo se do Mariánských Lázní. Protože do poledne už moc nechybělo, zastavily jsme se v hostinci „Egerländer Hof" a pořádně se posilnily. Poté jsme si vzaly na starost Mariánské Lázně – nevynechaly jsme jediný koutek. Vzpomínám si na masivní bronzovou sochu Goetheho, sedící tam v parku. Navečer jsme podle Richardova návrhu využily vlak do Bečova nad Teplou. Odtamtud prý měla vést nádherná cesta domů, řekl nám. Že ji jako chlapec často používal a shledával ji velmi půvabnou. A tak jsme z nádraží vyrazily pěkný kus po silnici – vedoucí mezi říčkou a městem – kolem hradu. Pak jsme odbočily vlevo na strmě stoupající stezku. Nechci zapírat, že únava už byla na všech znát. Ale jakmile jsme dosáhly vrcholu, otevřel se před námi nádherný výhled. Bylo vidět až ke Krušným horám. Před námi klidně leželo malé vesnice, kterou jsme prošly. Slunce se právě chystalo zapadnout za kopcem.
Vlevo i vpravo od cesty se na štíhlých stéblech vlnilo obilí a klasy se skláněly, jako by nás vítaly. Když jsme dorazily do Horního Slavkova, začínalo se stmívat a byly jsme rády, že špička kostelní věže s každým naším krokem rostla výš.
Dnes už – uplynulo koneckonců přes 30 let – nedokážu popsat každou podrobnost, díky níž mi byl Horní Slavkov tak důvěrně blízký. Ale byli to jistě právě ti dva mladí lidé, které mi náhoda přivedla do domu, díky nimž se mi to místo a mnoho tamních lidí stalo drahým. Bohužel přišla brzy strašlivá válka a už nebylo příležitosti to krásné místečko země znovu navštívit.
geheiratet hatte — nahmen uns sofort auf. Alle fünf wohnten wir bei dem jungen Ehepaar. Es folgten unvergeßlich schöne Tage. Bald war uns Schlaggenwald und Umgebung so vertraut, als hätten wir es schon immer um uns gehabt. Außerdem hatte Oberlehrer Sturm unseren Geist sehr angeregt mit seinen Schilderungen. So erlebte ich eine wunderschöne Zeit.
Leider haben es die nachfolgenden Jahre nicht mehr erlaubt diese Stätte nochmals aufzusuchen. Die wunderbaren Ausflüge, die wir jeden Tag unternahmen, haben uns
immer wieder Neues erschauen lassen. So tief beeindruckt hatte mich selten der Wald wie dieser in der Umgebung von Schlaggenwald. Diese herrlich großen geradegewachsenen Tannen. Ich kannte ja nur märkische Kiefern. Nun waren die böhmischen Tannen von jeher ein begehrter Baum, dessen Stamm die besten Schiffsmaste ergab.
Immer besser gefiel es uns bei meinen jungen Schlaggenwaldern. Das Städtchen lag so verträumt zwischen den Hügeln dahingestreut, und die Menschen waren alle freundlich und fröhlich.
Gut ist mir das Tal von Karlsbad in Richtung Marienbad in Erinnerung. Das Flüßchen, das sich zwischen den links und rechts aufragenden Bergen dahinschlängelt und unweit von Karlsbad in einem Staubecken aufgehalten wurde, strömte eine heilsame Ruhe aus. Auch das Tal von Schlaggenwald nach Elbogen fand ich sehr interessant, als wir es durchwanderten, um nach Hans Heiling zu gelangen. Den Heimweg von Hans Heiling werde ich nie vergessen. Es ging durch herrlichen Tannenwald über ein Forsthaus nach Hause. Beim Austritt aus dem Wald konnte man die Kirchturmspitze sehen. Ein Jagdhaus lud uns zum Verweilen ein. Dort weilte eine Bekannte von Richard aus Elbogen, die uns gut bewirtete. Dieses Jagdhaus gehörte einem Herrn aus Karlsbad, den wir dann auch noch kennenlernten. In der Dämmerung kamen wir müde an. Es waren schöne Wandertage und der herrlichste Sonnenschein hat uns begleitet an allen diesen Tagen.
An einem schönen Sonnentag begaben wir uns auf den Weg nach Marienbad. Wir wollten soweit wie möglich eine Fußwanderung unternehmen. In südlicher Richtung führten uns Richard und Otti durch friedliche Orte. Einen habe ich mir noch gemerkt.
Es war Lauterbach. Dort gab es sehr gute Möbelschreiner. Wir schauten natürlich in einige Werkstätten hinein. Denn Handwerk hat uns immer interessiert. In einer solchen Schreinerei geschah es denn auch. Meine Schwester hatte sich in ein wunderschönes handgearbeitetes Schlafzimmer verschaut und erstand es auch. Nun ging es weiter bis Sangerberg. Dann bestiegen wir den Autobus, denn wir hatten doch ein Stückchen vom Kaiserwald gesehen, und es ging Marienbad zu. Da nicht mehr viel bis Mittag fehlte, kehrten wir im „Egerländer Hof" ein und haben uns kräftig gestärkt. Anschließend nahmen wir uns Marienbad vor, es blieb kein Winkel ausgelassen. Erinnern kann ich mich an den massigen bronzenen Goethe, der da in der Anlage saß. Gegen Abend haben wir nach Richards Vorschlag die Eisenbahn bis Petschau benutzt. Von dort aus sollte es noch ein wunderschöner Heimweg werden, sagte er. Er habe diesen so oft als Junge benützt und fände ihn sehr reizvoll. So marschierten wir vom Bahnhof eine ganz schönes Stück auf der Landstraße — die zwischen dem Flüßchen und der Stadt dahinführte — an einer Burg vorbei. Dann ging es links ab einen steil berganführenden Steig hinauf. Ich möchte nicht verhehlen, daß die Müdigkeit bereits bei allen sichtbar wurde. Aber auf der Höhe angekommen, lag ein herrliches Panorama vor uns. Bis zum Erzgebirge konnte man schauen. Ein Dörfchen lag friedlich vor uns, es wurde durchwandert. Die Sonne schickte sich an hinter einem Hügel zu versinken.
Links und rechts des Weges wiegte sich das Getreide auf den schlanken Halmen, und die Ähren neigten sich, als wollte man uns begrüßen. Als wir Schlaggenwald erreichten, dämmerte es und wir waren froh, daß die Kirchturmspitze immer höher wuchs mit jedem Schritt, den wir taten.
Ich kann heute — es sind ja immerhin mehr als 30 Jahre vergangen — nicht mehr jede Einzelheit beschreiben, die mir Schlaggenwald so vertraut gemacht hat. Aber es waren bestimmt die beiden jungen Menschen, die der Zufall mir ins Haus brachte, daß mir der Ort und viele Menschen dort lieb geworden sind. Leider kam der schreckliche Krieg so früh und es gab keine Gelegenheit mehr, dieses schöne Fleckchen Erde nochmals aufzusuchen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.