⟵ věta pokračuje z předchozího listu

zodpovídáním otázek. Ale záhy jsem poznala také chilský lid a jeho zvyky. Chile je neobvyklá – téměř bizarní – ale krásná země. Vysoké, sněhem pokryté hory, zdánlivě sahající až k nebi, a neproniknutelný prales charakterizují tuto krajinu. Chilané sami jsou dobrosrdečný, přátelský lid. Ale zpět k mým svěřencům.

Stála jsem tedy v chodbě se dvěma cizími mladými muži. Můj muž otevřel dveře. Ihned mu přelétl přes tvář lehký úsměv. Okamžitě poznal, že zase přivádím někoho domů. Ani nebylo třeba mnoho vysvětlovat. Poté co s chlapci uložil kola i jejich zavazadla do sklepa, posadili jsme se v jídelně. Sama jsem rychle připravila malé občerstvení, mladí lidé mají přece vždycky hlad, a pak se rozpovídali. Sudety nám nebyly neznámé. Bohužel jsme tehdy dál do kraje necestovali. Toho večera jsme spolu ještě pěknou chvíli poseděli, protože jsme chtěli vědět, odkud a kam má jejich cesta dál pokračovat. Z plánovaného přenocování se pak staly celé týdny. Kdyby se nebližila zima, chlapce bychom si u sebe ještě podrželi, i tak se ale nakonec chystali k odjezdu. Můj muž a já jsme nenechali ujít žádnou příležitost ukázat jim Postupim a okolí. Navštívili jsme divadelní představení. I my jsme s nimi zažili kus radosti. Na cestu domů jsem jim doporučila zastavit se u mé sestry v Krušných horách. Už jsem ji předem informovala, že u ní přenocují dva mladí chlapci. I tam byli v domě lékaře přijati velmi vřele, což potvrdilo mnoho následujících děkovných dopisů.

V následujících letech jsme s Richardem – tak se jmenoval jeden z chlapců, druhý byl Johann – udržovali čilou korespondenci. Kdykoli mu to bylo možné, přijel nás navštívit, a pak u nás pobýval celé týdny. Mé děti ho považovaly za bratra a já s mužem za svého syna. V Postupimi i u mé sestry byl vždy vítán s radostí.

Konečně padly dělicí hraniční závory. S mou sestrou jsme se domluvily, že společně navštívíme Richardovu domovinu. O prázdninách roku 1939 jsme vyrazily – má sestra se dvěma dětmi a já s dcerou. Cesta vedla přes Boží Dar do Jáchymova, dál do Karlových Varů. V Karlových Varech jsme musely dlouho čekat na navazující autobus do Horního Slavkova. Co jsme tedy dělaly? Zaujala nás jedna cukrárna. Dodnes si pamatuji, že jsme si objednaly kávu se šlehačkou. Jaké ale bylo naše leknutí – ta vysoká hora šlehačky nám připadala obludná. Ukázalo se pak i později, že účinek byl citelný. Bylo jen výhodou, že všude bylo lze najít ony známé domky se srdíčkem, kde jsme se oněch dobrot zase zbavily. Najednou jsme stály na náměstí v Horním Slavkově – tam nás autobus vysadil. Byl slunný pozdní odpoledne. Nad městečkem se vznášela vůně sena. Naše shledání bylo nepopsatelně srdečné. Radost na obou stranách nemohla být větší. Richard – který mezitím pojal za ženu svou Otti – nás hned přijal. Všech pět jsme bydlely u mladého manželského páru. Následovaly nezapomenutelně krásné dny. Brzy nám byl Horní Slavkov a okolí tak důvěrně známý, jako bychom ho odjakživa měli kolem sebe. Kromě toho nám velmi obohatil ducha svým vyprávěním vrchní učitel Sturm. Prožila jsem tam tedy nádherný čas.

věta pokračuje na dalším listu ⟶