Vzpomínka na Horní Slavkov (Schlaggenwald) a okolí

Sama ze Slavkova nejsem, ale díky seznámení se dvěma mladými lidmi před mnoha lety se k tomuto místu cítím patřit. Mateřská náklonnost k jednomu z těch tehdejších mladých lidí ve mně žije dodnes, ačkoli od té doby uplynulo už přes 40 let. Jak k tomuto seznámení došlo, chci dnes uveřejnit v Heimatbriefu.

Jednoho časného podzimního večera roku 1932 jsem jako obvykle navštívila pravidelnou zkoušku sboru svého ženského spolku. Odjakživa jsem měla ráda hudbu a zpěv, a proto jsem zkoušky nikdy nevynechávala. Tehdy jsme v Postupimi nacvičovaly kvalitní a pokrokový repertoár a tvořily jsme početný a úctyhodný kruh zpěvaček. I onoho večera jsme byly v hojném počtu. Po jedné nově nacvičené písni sbormistr sklonil taktovku a do nastalého ticha řekl: „Ve vedlejší místnosti jsou dva zahraniční Němci ze Sudet. Je někdo ochoten je ubytovat? Oba cestují na kolech a nemají zatím kde přespat."

Slova ještě nedozněla v tichu sálu, když jsem se už hlásila, že je vezmu k sobě oba. Musím podotknout, že mně i mému muži byli zahraniční Němci vždy blízcí. Mezi mnoha spolky, do nichž jsme patřili, jsme byli obzvlášť aktivní ve Svazu pro zahraniční němectví. Měli jsme tak často příležitost hostit návštěvníky ze Sedmihradska i jiných zemí. Kromě toho žila jedna má sestra v saském Krušnohoří, a tak jsme často jezdívali na zimní sporty do Božího Daru a okolí. Můj muž tedy vůbec nebyl překvapen, když jsem toho večera přivedla ze sborové zkoušky domů dva mladé lidi. Pro touhu po dobrodružství jsme měli pochopení, vždyť mnoho mladých lidí chce jednou poznat kus světa. Dnes to už není žádný problém. Tehdy to ale bylo mnohem obtížnější, protože chyběly prostředky na dalekou cestu.

I moji dva svěřenci cestovali na kolech. Tehdy to byl obvyklý dopravní prostředek, kterým se dala urazit opravdu velká vzdálenost, pokud na to člověk měl čas. A tihle dva mladíci čas měli, protože v jejich domovině tehdy panovala nezaměstnanost. Já sama jsem už v raném mládí hodně cestovala. Sotva šestnáctiletá jsem v letech 1911–1914 podnikla sama cestu z Braniborska do Chile. Cestování tehdy nebylo tak běžnou záležitostí jako dnes. Bylo neobvyklé, aby se tak mladé děvče plavilo hned přes dva oceány. U mysu Horn se lodička pořádně otřásala. Panamský průplav, který dnes cestu značně zkracuje, tehdy ještě neexistoval, takže se muselo obeplout celou Jižní Ameriku.

Mé přijetí u německých osadníků, kteří sami z nějakého důvodu museli nuceně opustit domovinu, bylo nepopsatelně srdečné. Nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Se starou vlastí byli spjati stejně silně, jak to dnes vyčítám z Heimatbriefů slavkovských rodáků, podobně jako vysídlenci usazení ve Spolkové republice. I ode mě se očekávalo, že budu hodně vyprávět o domovině, a tak jsem putovala z farmy na farmu. Už tehdy jsem se poměrně brzy naučila, jak silně člověka poutá domov, když se do něj nemůže vrátit. Uplynulo mnoho týdnů vyprávěním a

věta pokračuje na dalším listu ⟶