Můj dědeček se narodil ve starém Rakousku a přísahal na císaře Františka Josefa. Můj otec činil totéž, však „osmnáctý" rok byl s Rakouskem konec. Tu se ustavil nový stát, který si i mého otce podmanil. Stal se – kdo se ptal, zda je mu to vhod – občanem Československa. Čas plynul. Ale po dvaceti letech zažil další proměnu: ze zákona obdržel hned státní občanství ve Velkoněmecké říši. Tehdy jsem u toho byl už samozřejmě i já. Jenže nám oběma zbylo jen pár let – pak přišel s hrůzou konec Říše, s ním znovu obrat časů. Vyhnali nás z naší země, vzali nám domov, vyhnali do ciziny. Po krátké době pouhých čtyř let zažili jsme další změnu. Napříč Německem šla hranice a oddělila Západ od NDR. Po čtyřiceti letech, jež nás Němce dělily, padla konečně zeď, přišel převrat. Sešli jsme se opět, spojeni ve štěstí, do společné Spolkové republiky. Tam jsem dodnes a zůstanu tam až do konce. Jako závěr bych ještě chtěl napsat: Státy přicházejí, státy odcházejí, ale jedno, to vím, zůstane navždy: co dědečka, otce i syna vždy spojovalo – láska k domovu, Sudetům!

„Můj otec vždycky říkal: ‚Proč bych se teď měl přít o ten dům; Češi v něm přece bydleli déle než já kdy vůbec.' Vyhnání zůstává samozřejmě bezprávím, ale abychom je napravili, nemůžeme přece spáchat druhé. Vyhnaní si už dávno vybudovali něco nového. I Benešovy dekrety jsou bezprávím a musí zmizet. Ale nikam se nedostanu, když budu pořád mluvit jen o tomhle tématu."

Franz Pany, spolkový předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu, v rozhovoru pro jihotyrolský deník „Dolomiten" na otázku, jak se staví k požadavkům na navrácení majetku a k Benešovým dekretům.

(Z „Karlsbader Zeitung", číslo 12, prosinec 1913; k tomu žádný komentář!)

Impozantní obytná a obchodní budova ve Schlaggenwaldu (Horní Slavkov) na začátku Hlavní ulice, č. p. 223, majitelé: Josef Emil a Wilhelmine Schmidovi, krátce zvaní „Schmid-Kaufmann". V obchodě bylo možné koupit koloniální zboží, vlnu a textil. Ve městě bylo jen málo domů se dvěma poschodími, většinou kolem náměstí. Vlevo vykukuje hostinec „U ostrého rohu" (Eduard Kühnl, Horní trh), vpravo navazuje dům č. p. 224 s obchody v přízemí: krátké, galanterní a papírenské zboží Karla Wolfa; také Konzumní spolek Chodov (Chodau) tam měl kdysi svou pobočku (s řeznictvím). V patře se nacházely byty.

[obr] (bez popisku) (patrový nárožní obytný a obchodní dům č. p. 223 na začátku Hlavní ulice ve Slavkově, obchod „Schmid-Kaufmann", před domem stojící lidé)

Nápadná jsou trojdílná okenní křídla, jež se otevírala směrem ven a v zimě umožňovala vsadit zevnitř dvojitá okna! U Schmid-Kaufmanna byla okna i dveře obchodu v přízemí navíc zajištěny sklápěcími okenicemi. Krajan Herbert Jakob z Groß-Umstadtu nám tuto fotografii poskytl.

V hospodě hráli karty, byli právě veselí, vyprávěli si historky. Jako vždy po poslední rundě chce domů Seff v pozdní hodinu.

Nedávno zas, bylo zima, stojí Seff před svým autem. Klíč se do zámku nechce nasunout! Co by tak mohlo být příčinou?

Trápí se, tlačí jak býk; co je to jen s těmi dveřmi? Pak nahlas zanadává: „Do háje s tím! Nebude snad ten zámek zamrzlý?"

Fouká do dírky, sem a tam, jazykem se přitom div nepřilepil. Zapalovač by potřeboval, ale žádný nemá, nekouří.

Třením klíč zahřívá, chce to zkusit, buší do dveří, poškrábe plech. Hřeje kliku svýma rukama. Copak to trápení dnes nemá konce?

Chlad se do něj vkrádá, mrznou mu nohy. Nikdo mu nepomůže, je úplně sám. A jak Seff tak fouká a tře, tu ucítí, jak ho žene na malou stranu.

Najednou ho to napadne: Takhle to půjde! To, co nouze vynutí, nebývá pěkné! Prostě bez okolků oba problémy zkombinoval.

Seffovi to jistě nebylo trapné, úspěch byl ale zjevný: auto otevřené, Seff vysvobozen. Zapamatujte si ten tip, milí lidé!

Franz Pöttig

Poznámka: Schnåugn = veselé vyprávění, historka; Scheesn = rozhrkaný automobil; ledian = poškodit; latt = asi, možná.

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶