Masopustní doba končí masopustním úterým. Na Popeleční středu začíná předvelikonoční doba; trvá 46 dní a končí na Bílou sobotu.

Začátek jara má svůj „pevný" termín: 20. nebo 21. březen. Po prvním jarním úplňku (letos až 15. 4.) bezprostředně následují Velikonoce (20./21. 4.); oba tyto termíny jsou „pohyblivé" a každý rok se mění. Proto se také délka „bláznivé" doby řídí prvním jarním úplňkem, a proto vychází pokaždé různě dlouhá.

Ze zápisků jednoho Chebana (Egerländera), narozeného roku 1900. Na svých 70. narozeninách se ohlédl zpět:

„Pryč jsou teď krásné svátky k sedmdesátce a s všedním trotem jde se do osmého desetiletí tohoto století. Jako malé děti jsme si jistě nedovedli představit, že tohoto jubilea dosáhneme a ještě zažijeme, jak lidé jako blouznivci cestují sem a tam mezi matkou Zemí a družicí Měsícem. A když se ohlížíme zpět v radosti i žalu, pak přece jen zůstávají dětství a mladá léta nejbezstarostnějšími. Jak často jsme zpívali: „Zachovej nám, Bože, ochraňuj nám našeho císaře, naši zem..." a smekali jsme před černo-žlutými prapory ve vědomí, že jsme c. a k. státními občany. Tak jsme prožili prvních osmnáct let v habsburské dědičné zemi „Království české" za císaře Františka Josefa I. (do 1916) a jeho prasynovce Karla „Posledního" (do 1918), poslední čtyři z toho v první světové válce. „Vysoké" politice jsme nerozuměli.

Teprve ke konci roku 1918, když byla podunajská monarchie Rakousko-Uhersko rozbita huny a husity (míněni Rusové a Češi, pozn.), jsme pochopili, že nastává nová doba; nebyla to dobrá doba, jak se brzy ukázalo! Nyní jsme byli, aniž by se nás kdo ptal, prohlášeni za nové státní občany, totiž nově založeného Československa, a museli jsme pak dvacet let vzdávat úctu modro-bílo-červené vlajce a zpívat „Kde domov můj". Mnozí z nás byli povoláni k vojenské službě v armádě ČSR.

Byla to dvě starostmi a napětím naplněná desetiletí, jimiž jsme jako německy mluvící obyvatelstvo museli projít s mnoha nevýhodami.

Strasti přibývaly, nezaměstnanost a bída rostly. Situace byla nakonec neúnosná. Poměry opět tlačily ke změně. Proto byla velká radost, když zemí zazněl pokřik „Chceme domů do Říše". Nebyl to sklon k národnímu socialismu, nýbrž touha po osvobození z jha Čechů, kteří dělali vše pro to, aby nám znechutili jejich národní stát, co bylo hnací silou k vytoužení „připojení". Znovu jsme se stali novými státními občany, zdravili prapor s hákovým křížem a zpívali „Deutschland, Deutschland über alles". Že tohle nové státní občanství nevydrží ani sedm let, jsme netušili. „Hnědí" mocipáni hnali do války, a už 1939 jsem musel narukovat k Velkoněmecké branné moci, takže jsem ze sedmi let strávil samotnou Francii šest let.

Jak tato úspěšná a slavná branná moc spolu s vůdcem, národem a vlastí roku 1945 zanikla, o tom se ještě bude moci léta a dny číst.

Strávil jsem, u Paříže, poté v Normandii a na Atlantiku, navzdory hnutí odporu a před spojeneckou invazí roku 1944, bezstarostné dny, přece jen se ale nevyhnuly dny plné starostí a trápení. Protože jsem tuto zemi vstoupil roku 1940 „nelegálně", musel jsem jako nenáviděný „boche" později odpykat 30 měsíců za ostnatým drátem a s nucenými pracemi. Roku 1947 konečně přišel den svobody.

Nenechal jsem se propustit do staré vlasti, nového Československa, nýbrž do Bavorska. Zde, v severovýchodním koutě svobodného státu, jsem se opět setkal se svou rodinou a příbuznými; všechny je postihla svévole vítězných mocností: vyhnání z domova. Zde jsem se také dozvěděl, co museli mí drazí po konci války vytrpět pod hrůzovládou pomstychtivých Čechů.

Zde, v nám přece příbuzné Horní Falci, jsem znovu zapustil kořeny, zařadil se do pracovního procesu, zdravil bílo-modrou kosočtvercovou vlajku a zpíval bavorskou hymnu i se sudetskou slokou. Pod praporem „černo-červeno-zlatým" jsem uznán a vážen jako státní občan Spolkové republiky Německo, 23 let jsem se svými v cizině, jež se nám mezitím dávno stala druhým domovem. Klidně lze říci, že jsme se s krajem a lidmi, v místě i okolí, stali „jedním" a získali si přátele.

Už pět let jsem teď v penzi, takže mě brzy ráno už nikdo nesvolává hvizdem do práce. Mohu a chci Pánubohu děkovat, že jsem dosáhl sedmdesátky, ačkoli každý ví, že od nynějška jde všechno rapidně z kopce. Přesto bych chtěl svého Stvořitele poprosit, aby mi ještě dopřál oddechový čas. Rád se držím jednoho úsloví, lidové moudrosti z domova, o milosti umět zapomínat: „Mnohý srdcebol, byť by byl sebetěžší, člověk zapomene, jako by nic nebylo."

Nedávno jsem byl „na druhé straně", ve staré vlasti, se svým synem jako řidičem. Změny, ten úpadek jsou děsivé a berou dech. „Zde se host odvrací se zděšením", řečeno se Schillerem. Šikany na hranici tomu ještě přidaly. Jak to asi půjde dál?

Zda se toho ještě dožiji? Úzkostné otázky..." F.

Mimochodem: Bůh Všemohoucí vyslyšel prosbu jubilanta a udělil „prodloužení lhůty". Náš krajan odešel do věčného domova teprve ve vysokém věku 94 let. Jeho životní vzpomínky zůstaly delší čas bez povšimnutí.

Slovu, jež zní „domov", je základem světlo tvého prvního dne. Pár rodičovských očí jako zrcadlo jejich radosti nad dítětem, jež leželo v kolébce.

Co ti s mateřským mlékem přitékalo, byla láska a péče pro tebe v každou hodinu. Byl jsi jako článek v dlouhém řetězu radostně přijat do rodinného svazku.

Vrostl v tebe zvyk a mrav předků i jejich řeč, jež ti zůstala důvěrně blízká. Rodný dům byl středem tvého bytí, i když tě později zavál svět kamkoli.

Domov je to, co je ti nejhlouběji vlastní, je to zcela a úplně tvůj vlastní majetek. I když ti byl bezprávím vyrván, zůstáváš jeho dítětem v každé krůpěji krve.