Pozdní šanci pro vysídlené, respektive už neexistující pamětníky, tak bude moci mít teprve jejich potomstvo, až otevření zbývajících archivů (Anglie 2027, Francie 2045, USA nejisté) slíbí vnést další světlo do temnoty současnosti a ukončí naši bezmocnou situaci.

(Zdroj: Dr. Linus Kather, Die Entmachtung der Vertriebenen; Sud. Post Linz, číslo 9 z 13. 9. 2012)

Závěrečná poznámka: Leckdo z těch, kdo byli vysídleni ze své milované vlasti a kdo musel po květnu 1945 v novém československém státě (ČSR) snášet hanebná muka, přijme výše uvedená zjištění a fakta s hořkostí, vždyť těmito ustanoveními byla od počátku zatarasena jakákoli právní cesta k dosažení odškodnění za utrpěné bezpráví. Místo oprávněného trestního stíhání spáchaných zločinů se nad hroby nevinných obětí horlivě troubí na polnici smíření.

Žaloba vysídleného (nebo skupiny vysídlených) proti (cizímu) státu není podle mého vědomí právně možná, respektive je nepřípustná a beznadějná.

Ale: i kniha českých dějin má ještě mnoho stran. I ona se zřídka „měří" v letech nebo desetiletích; „jedná" většinou v delších časových úsecích a přitom důsledně navazuje na minulé, utváří přítomnost a otevírá se budoucímu dění.

Vzpomeňme na úsloví našich předků: „Ne všechno visí sto let jen na jedné straně." Quo vadis, Bohemia? F.P.

Pokračujeme v řadě takzvaných pomocných sloves slovem „möin = muset", a zůstáváme přitom opět v přítomném čase.

Ich mou di woos fräign — musím se tě na něco zeptat du moußt mas schu sogn — musíš mi to už říct er/sie mou in d'Arwat göih — on/ona musí jít do práce mia möin niat dabei sei(n — nemusíme u toho být ees möißts murgn niat kumma — nemusíte zítra přijít sie möin uns hålt röifm — musí nás prostě zavolat

Výčet „pohrdlivých" označení pro nepříjemné osoby tímto uzavíráme.

Olwara Kar(l — hloupý chlap Plåpparapeppi — žvanil, drbna Plåschahånnas — nemotora Quårgltambara — prosťáček, ťulpas Quåtschkuap — žvanil, tlučhuba Råchl (schwarza) — tmavovlasá ženská Ranfterl — vyschlá babizna Rånzn, Ranzn — drzé, hlučné dítě, děti Ruatzlöffl — hrubián, drzý chlapík Schicksn — „lehká" ženská Schlankl — mazaný darebák, mazánek Schlåmml — nedbalá ženská Schlåssl — neupravená ženská Schlaucherl — vychytralý člověk Schöi(ntoua — pochlebovač Schpånnafåz — podivín, blázínek Schludara — nedbalý flákač Schtoffl — hrubián, neotesanec Schussabeitl — ukvapenec Tåttarich — třaslavý stařec Tråmpl — primitivní ženská Tråuschl — primitivní ženská Tacheniera — budižkničemu, lenoch Tooghdöib — lenoch, který jen zahálí Vrecka — malý, ubohý chlapík Waaserl — naivní ženská Wia(nstl — obtloustlý muž Winslmouta — plačtivá osoba Zimpaliesl — přecitlivělá osoba Zippl — hrubý, bezcitný člověk Zobak — hloupý pošetilec Zuanbåmban — vzteklý chlapík, tvrdohlavec Zumpl — hloupě drzý, neomalený člověk

Rejstřík nadávek zdaleka není úplný, kombinace často zabíhají do sprostoty, když navíc na pomoc přijdou názvy zvířat, jako „pes" nebo „svině", nebo dokonce „čert" a podobně. Zlost, zášť, vztek, ješitnost, škodolibost, předsudky a další povahové zvláštnosti vedly i u nás na Chebsku k téměř nekonečné hojnosti vyřčených zlomyslností. Nezlobte se na mě za to! F.P.

Kurtlova maminka na třídní schůzce učiteli: „Nemyslíte si taky, že můj kluk má dobré nápady a fantazii?" – On: „Ale ano, to souhlasí, hlavně v pravopisu!"

Malý Otto se právě ve škole naučil, že se Země točí. Po poslední hodině sedí přede dveřmi školy a pořád se dívá stejným směrem. Učitel se ho zeptá, jestli nechce taky jít domů. Kluk na to: „Ne, Země se přece točí. Já prostě čekám tak dlouho, dokud kolem nepojede náš dům."

Když si žena rozklepla vejce do pánve, začal na ni manžel křičet: „Pozor! Přidej ještě olej! Obrať to! Nezapomeň na pepř a sůl!" – Žena je celá pobouřená: „Proč tak řveš? Myslíš, že neumím udělat volská oka?" – On na to: „To jsem udělal jen proto, abys jednou věděla, jak je mně, když sedíš vedle mě při řízení auta!"

Karlova maminka přijde celá udýchaná za třídním učitelem a ptá se: „Nebyla by přece jen nějaká možnost, aby můj syn postoupil do vyššího ročníku?" – Učitel: „To je bohužel naprosto vyloučeno! S tím, co ten kluk neumí, by klidně mohli propadnout ještě dva další žáci."

Malý Mani, dost drzý klučina, potká na ulici nového faráře. Ten se ve městě ještě dobře nevyzná a ptá se chlapce, kde je tu hospoda. „Já to vím, ale neřeknu", odpoví Mani. – „Ty tedy nejsi hodný chlapec", řekne farář, „ty se určitě nedostaneš do nebe." – Na to Mani drze: „A vy zase do hospody!"

Muž sedí v jizbě na gauči a hladí psa. Venku prší, jako by se z nebe lilo. Manželka volá: „Zajdi dolů k řezníkovi a přines jelita a jitrnice!" – On nechce a protestuje: „Teď? V tomhle psím počasí? Vždyť by se v tom ani pes nehnal ven!" – Ona jízlivě: „Tak nech toho psa doma!"

věta pokračuje na dalším listu ⟶