[obr] Krajané ze Gfellu u Horního Slavkova (Schlaggenwald) při příležitosti městské slavnosti patronátního města Auerbach i.d. Opf. dne 7.7.2013. Zleva, 1. řada: Sigrid a Alfred Rotschovi, Günter Fechter, Horst a Claudia Fechterovi; 2. řada: Helga Fechterová, Ruth Ladeková; 3. řada: Traudl Krapfová (Neumann), Helmut a Doris Fechterovi, Otto Ladek.
[obr] Pamětní kámen „Mrtvým domova" na hřbitově města Auerbach i.d. Opf.
se po tak dlouhé době ještě poznají, nebo se dají poznat?
Ale ať se snažili sebevíc, vyhlíželi na náměstí a oslovovali další návštěvníky – žádné krajany nenašli. (Už v roce 2011 byla situace podobná, srovnej příspěvek v Heimatbriefu č. 5, s. 12 a násl.) Náš krajan dále vypráví: „Už v sobotu jsme si chtěli prohlédnout vlastivědnou světnici na dolním náměstí. Bohužel to nebylo možné. Bylo nám řečeno, že věci jsou uskladněné a
nelze je prohlédnout. Bývalá muzejní budova, dříve nádraží, je prý prodaná. Jak to bude pokračovat dál, se neví.
V neděli jsme se po bohoslužbě, která se konala v hřbitovním kostele, protože farní kostel se opravuje, odebrali k pomníku obětem domova na pobožnost. Je dobře udržovaný. Poté jsme si znovu udělali přestávku na náměstí a shromáždili se ke společné fotografii. Bohužel jsme ani tento den nepotkali žádné krajany."
Závěr: Očekávaný, nyní se rýsující konec dosavadních zvyklých setkání krajanů znamená i další rozpad rodné pospolitosti. Jako poslední pojítko společenství pak zůstává už jen Heimatbrief.
[obr] Landsleute aus Gfell bei Schlaggenwald anläßlich des Bürgerfestes der Patenstadt Auerbach i.d. Opf. am 7.7.2013. Von links, 1. Reihe: Sigrid u. Alfred Rotsch, Günter Fechter, Horst u. Claudia Fechter; 2. Reihe: Helga Fechter, Ruth Ladek; 3. Reihe: Traudl Krapf (Neumann), Helmut u. Doris Fechter, Otto Ladek.
[obr] Gedenkstein „Den Toten der Heimat" am Friedhof der Stadt Auerbach i.d. Opf.
man sich nach langer Zeit noch erkennt oder sich zu erkennen gibt?
Doch so sehr sie sich auch mühten, am Marktplatz Ausschau hielten und andere Besucher ansprachen – sie fanden keine Landsleute. (Schon im Jahre 2011 war die Situation ähnlich, man vgl. den Beitrag im Heimatbrief Nr. 5, S. 12 ff.) Unser Landsmann berichtet weiter: „Schon am Samstag wollten wir uns die Heimatstube am unteren Markt ansehen. Leider war es nicht möglich. Man sagte uns, daß die Sachen eingelagert und
nicht zu besichtigen seien. Das frühere Museumsgebäude, vormals Bahnhof, sei verkauft. Wie es in Zukunft weitergehe, wisse man nicht.
Am Sonntag nach dem Gottesdienst, der in der Friedhofskirche stattfand, weil die Stadtpfarrkirche renoviert wird, begaben wir uns zum Ehrenmal für die Toten der Heimat zur Andacht. Es ist gut gepflegt. Anschließend legten wir wieder am Marktplatz eine Pause ein und versammelten uns zum Gruppenbild. Leider trafen wir auch an diesem Tag keine Landsleute."
Fazit: Das zu erwartende, nunmehr sich abzeichnende Ende der bisher gewohnten Treffen der Landsleute bedeutet auch die weitere Auflösung der heimatlichen Gemeinschaft. Als letzte Klammer der Gemeinsamkeit bleibt dann nur noch der Heimatbrief.
Šedě a vlhce stoupá mlha tiše vzhůru z polí a mezí. Kolem dokola hluboké ticho – listopad – Dušičky.
U hrobů – zkřehlé postavy, zahalené v šedých pláštích, ruce se skládají k modlitbě, a matné světlo je obestírá.
Pohledy sklánějí k zemi, tak se modlí a naslouchají, jako by se svými mrtvými mluvili milé, dávno zaváté slovo.
I tam v domově za hranicí se teď mlhy táhnou nad hřbitovem; však kříže i pahorky jsou zchátralé a kvítí už tam nekvete žádné.
Neleží tam věnec ani kytice, z žádného hrobu nesvítí světlo; jen stará, šedá lípa shazuje své poslední listy.
A větvemi zaznívá docela tiše cvrlikání plné hlubokého žalu, jako by malá sýkorka zpívala píseň pro tuto samotu.
Tak vypadají tam za hranicí Dušičky. Nejeden tichý hrob je zavátý listím, světla i květiny chybí a nikdo už nepronese modlitbu.
Walter Gubin
## Allerseelen
Grau und feucht die Nebel steigen
still empor aus Feld und Haag.
Ringsumher ist tiefes Schweigen –
November – Allerseelentag.
An Gräbern – fröstelnde Gestalten,
in grauen Mänteln eingehüllt,
die Hände zum Gebet sich falten,
und matter Lichtschein sie umspielt.
Die Blicke wenden sie zu Boden,
so beten sie und lauschen dort,
als sprächen sie mit ihren Toten
ein liebes, längst verwehtes Wort.
Auch in der Heimat drüben wallen
jetzt Nebel überm Friedhof hin;
doch Kreuz und Hügel sind verfallen
und keine Blumen mehr dort blüh'n.
Kein Kranz liegt dort und kein Gebinde,
kein Lichtschein strahlt von einem Grab;
nur eine alte, graue Linde
wirft ihre letzten Blätter ab.
Und durch die Zweige tönt ganz leise
ein Zirpen voller tiefem Leid,
als übe eine kleine Meise
ein Lied für diese Einsamkeit.
So ist dort drüben Allerseelen.
Manch stilles Grab vom Laub verweht,
die Lichter und die Blumen fehlen
und niemand spricht mehr ein Gebet.
Walter Gubin
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Když koncem října podzimní vítr smetá zvadlé listí ze stromů, žene je po zemi a nechává je bez povšimnutí ležet u plotů, živých plotů a v koutech zdí, není už do Všech svatých daleko.
Kdo má hrob „upravit", vyhledá místo, kterému se dříve rádo říkalo boží pole. Zde spí naši milí zesnulí vstříc věčnosti. Hrob se uklidí, ozdobí květinami a čerstvou zelení; hoří svíce. Jména zastupují osudy. Většinou jsou to prarodiče, rodiče, někdy manželé a sourozenci, kteří leží v cizí zemi. Nebylo jim dopřáno nalézt poslední odpočinek v milovaném domově. Zlí lidé je vyhnali. Je tomu více než šedesát let a přece na to nezapomínáme. Myšlenky putují a tápavě se vracejí k rodnému hřbitovu. Hřbitovní pole tiché, opuštěné, zpustlé, zarostlé trávou, cesty přerostlé křovím; hrobové pahorky propadlé, náhrobky nakřivo nebo už spadlé; nápisy zvětralé, sotva čitelné, podobizny rozbité, lucerny rozbité. Hroby domova. Někde bliká světýlko, kradmo, znamení milosrdenství.
## Totengedenken
Wenn Ende Oktober der Herbstwind die welken Blätter von den Bäumen streift, über den Boden treibt und achtlos an Zäunen, Hecken und in Mauerwinkeln liegen läßt, ist es bis Allerheiligen nicht mehr weit.
Wer ein Grab zu „richten" hat, sucht die Stätte auf, die man früher gern den Gottesacker nannte. Hier schlafen unsere lieben Verstorbenen der Ewigkeit entgegen. Das Grab wird gesäubert, mit Blumen und frischem Grün geschmückt; eine Kerze brennt. Namen stehen für Schicksale. Meist sind es Großeltern, Eltern, manchmal Ehepartner und Geschwister, die in fremder Erde liegen. Es war ihnen nicht vergönnt, ihre letzte Ruhe in der geliebten Heimat zu finden. Böse Menschen hatten sie vertrieben. Mehr als sechzig Jahre ist das her und bleibt doch unvergessen. Die Gedanken wandern und tasten sich hinüber zum heimatlichen Friedhof. Das Gräberfeld still, öde, verlassen, mit Gräsern
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.