[obr] Krajané ze Gfellu u Horního Slavkova (Schlaggenwald) při příležitosti městské slavnosti patronátního města Auerbach i.d. Opf. dne 7.7.2013. Zleva, 1. řada: Sigrid a Alfred Rotschovi, Günter Fechter, Horst a Claudia Fechterovi; 2. řada: Helga Fechterová, Ruth Ladeková; 3. řada: Traudl Krapfová (Neumann), Helmut a Doris Fechterovi, Otto Ladek.

[obr] Pamětní kámen „Mrtvým domova" na hřbitově města Auerbach i.d. Opf.

se po tak dlouhé době ještě poznají, nebo se dají poznat?

Ale ať se snažili sebevíc, vyhlíželi na náměstí a oslovovali další návštěvníky – žádné krajany nenašli. (Už v roce 2011 byla situace podobná, srovnej příspěvek v Heimatbriefu č. 5, s. 12 a násl.) Náš krajan dále vypráví: „Už v sobotu jsme si chtěli prohlédnout vlastivědnou světnici na dolním náměstí. Bohužel to nebylo možné. Bylo nám řečeno, že věci jsou uskladněné a

nelze je prohlédnout. Bývalá muzejní budova, dříve nádraží, je prý prodaná. Jak to bude pokračovat dál, se neví.

V neděli jsme se po bohoslužbě, která se konala v hřbitovním kostele, protože farní kostel se opravuje, odebrali k pomníku obětem domova na pobožnost. Je dobře udržovaný. Poté jsme si znovu udělali přestávku na náměstí a shromáždili se ke společné fotografii. Bohužel jsme ani tento den nepotkali žádné krajany."

Závěr: Očekávaný, nyní se rýsující konec dosavadních zvyklých setkání krajanů znamená i další rozpad rodné pospolitosti. Jako poslední pojítko společenství pak zůstává už jen Heimatbrief.

Šedě a vlhce stoupá mlha tiše vzhůru z polí a mezí. Kolem dokola hluboké ticho – listopad – Dušičky.

U hrobů – zkřehlé postavy, zahalené v šedých pláštích, ruce se skládají k modlitbě, a matné světlo je obestírá.

Pohledy sklánějí k zemi, tak se modlí a naslouchají, jako by se svými mrtvými mluvili milé, dávno zaváté slovo.

I tam v domově za hranicí se teď mlhy táhnou nad hřbitovem; však kříže i pahorky jsou zchátralé a kvítí už tam nekvete žádné.

Neleží tam věnec ani kytice, z žádného hrobu nesvítí světlo; jen stará, šedá lípa shazuje své poslední listy.

A větvemi zaznívá docela tiše cvrlikání plné hlubokého žalu, jako by malá sýkorka zpívala píseň pro tuto samotu.

Tak vypadají tam za hranicí Dušičky. Nejeden tichý hrob je zavátý listím, světla i květiny chybí a nikdo už nepronese modlitbu.

Walter Gubin

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Když koncem října podzimní vítr smetá zvadlé listí ze stromů, žene je po zemi a nechává je bez povšimnutí ležet u plotů, živých plotů a v koutech zdí, není už do Všech svatých daleko.

Kdo má hrob „upravit", vyhledá místo, kterému se dříve rádo říkalo boží pole. Zde spí naši milí zesnulí vstříc věčnosti. Hrob se uklidí, ozdobí květinami a čerstvou zelení; hoří svíce. Jména zastupují osudy. Většinou jsou to prarodiče, rodiče, někdy manželé a sourozenci, kteří leží v cizí zemi. Nebylo jim dopřáno nalézt poslední odpočinek v milovaném domově. Zlí lidé je vyhnali. Je tomu více než šedesát let a přece na to nezapomínáme. Myšlenky putují a tápavě se vracejí k rodnému hřbitovu. Hřbitovní pole tiché, opuštěné, zpustlé, zarostlé trávou, cesty přerostlé křovím; hrobové pahorky propadlé, náhrobky nakřivo nebo už spadlé; nápisy zvětralé, sotva čitelné, podobizny rozbité, lucerny rozbité. Hroby domova. Někde bliká světýlko, kradmo, znamení milosrdenství.

věta pokračuje na dalším listu ⟶