V zimním čase svolávaly píšťalky ze psí kosti stejně smýšlející „mladé lidi" na plac, kteří pak s pořádně nahozenými sněhovými koulemi svedli na náměstí hlučnou šarvátku. Když nastalo tání, tedy když to „lelo," snažily se celé skupiny starších kluků, k velké nelibosti a strachu chodců, spouštět ze strmých střech sněhové koule jako řítící se laviny. Jenže běda, když se objevil učitel nebo dokonce „Stowasserova policie"! Pak nastalo bleskové drápání pryč.

Naše náměstí – ještě by mohlo vyprávět mnohé z pestré historie rodného města. Vidělo horníky a žoldnéře, vojevůdce a korunované hlavy, poctivé tovaryše na vandru i slavné muže. Bylo svědkem vstupu wehrmachtu 4. října 1938 i vjezdu jednotek americké armády 7. května 1945. Vidělo přicházet nezvané cizince a nás, domácí, odcházet, když jsme roku 1946 museli opustit milovaný domov. Muselo pod novými pány snášet plenění, ničení a chátrání. Jeho znetvořená tvář ztuhla v bezvýraznou grimasu. V naší vzpomínce však starý, důvěrně známý obraz žije dál.

Pöttig, H. Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] (bez popisku) (celkový pohled na vesnici Poschitzau/Početice v krajině, v popředí polní cesta)

Tak poklidně a útulně ležela ta malá obec před zalesněným hřbetem „Haad" (Buchenberg, 732 m) a – směrem k Hornímu Slavkovu (Schlaggenwald) – Muckenbergu. Polní cesty vedly do městyse Horní Slavkov a do sousedních vesnic Gfell a Zech. Naše vlastivědná kniha přináší k tomu na stranách 60–63 mnoho podrobností. Kdo má zájem, ať si to přečte!

věta pokračuje na dalším listu ⟶